„To opravdu nemáte vůbec nic k jídlu?!“ „Ne, nemáme.“ „Ani utopence, naložený hermelín, cokoli.“ „Ne.“ „A můžu se podívat?“ „Na co?“ „No, tak mi dejte alespoň pivo,“ zdrceně dosedám za stůl v koutě, kde mám rozbalený celý svůj arsenál a nabíjím ho ze zásuvky. Takové pěkné místo to je – klid, nikdo tady nekouří. Nikdo tady není. Aha. Moment. Nikdo tady není. Proč asi?

Vstříc polním zážitkům

Ráno se mi nechce vůbec vstávat. „Ještě chvilku,“ říkám si v hlavě. Tak ještě dvacet minut. Ale pak alou ven. Dneska se musím dostat přes pole do Jihlavy. V noci má pršet, pak by to byl extrémní zážitek.

Balím stan a snídám. Kdy jsem na cestě takto snídal – myslím ve stanu? Ani nevím. Jídlo jím, jak to přijde. Tentokrát mi batoh ale tíží úžasné koláče od Laďky Procházkové, co mi pomáhala s lodí pro přejezd Pilské nádrže. Dám si jen pár, protože nemám vodu. Včera jsem zapomněl nabrat a nemám. Koukám do mapy a měl bych procházet Lipinou. Tam naberu. Jdu.

Hned po chvilce se objeví hraniční brázda a jde se veseleji. V brázdě zase hranečníky. Mám radost. Nemusím vytahovat mobil a hlídat si trasu. Jde to samo. U Zhoře odbočuji podél lesa a pak přes nouzové letiště v polích. Samá měkká hlína.

Nouzové letiště? Ale kdo sem dal tu siláž?! Představuji si, jak chce někdo nouzově přistát a potká se se siláží. Hmm. Jdu dál. Do polí. Scházím k potůčku. Aj. Nejde přeskočit – ale je hraniční, tak zůstávám na svíé straně. Hranice se stáčí, až když se do něj vlévají další dva. Všechny tři tak mají docela málo vody a přeskočím je. Fajn. Ale až to jednou nepůjde? Tak pak to budu řešit.

Kafe díky vodě

Vycházím nahoru do Lipiny. Hned hledám, kde bych nabral vodu. V nějakém hodně velkém Mitsubishi přijíždí nějaký dělník. Volám na něj. Mávne. Jdu. „Dobrý den, nedal byste mi trochu vody?“ „Jasně! A kafe si nedáte?!“ „Fakt?! No to moc rád!“

Sedím v sedačce, usrkávám silného turka. Kolem tři chlapi. Když řeknu, odkud kam jdu, jen si poklepají na čelo. Ale dobrý. Jsou z Velkého Meziříčí. Opravují tady rybník, který jim teče. Asi zapomenutá drenáž. Disktují živě nad problémem a rozdělují si úkoly. No ano! Je pondělí, všude jsou porady. I tady. Dopíjíme kafe a jdem. Každý tím svým směrem.

Za Lipinou se stáčím přes pole kolem hraničního stromu k lesu. Pak podél něj – zase potok. V lese najdu nějaký ten hranečník. Ale tuším problém s potokem. Potřebuji na druhou stranu. A je dost široký. Mapa ale ukazuje cestu, která u něj končí v místech, kde přes něj vede hranice. Uvidíme.

Přicházím na ono místo a najdu krásné tábořiště s chatičkou. Moc hezké místo na nocování. A přes potok dvě prkna! Sice se prohýbají pod mojí váhou, ale věřím jim. Jdu. Za chvíli vidím jejich důvod. Za potokem je malý pramen. Dokonalé. Kdybych věděl, možná bych sem včera běžel.

Pole a D1

Od potoka vede krásná cesta lesem. Je hraniční. Dovede mě dost daleko a pak se musím odpojit doprava. Potkávám zase hranečníky. Pak v lese hledám cestu s pomocí mobilu. Občas se objeví cesta, občas zmizí. Zem je dost podmáčená. Jde se těžko.

Nakonec vyjdu z lesa a přede mnou nádherné rybníky. Slunce. Idylka. Hned u prvního dojídám zbytek koláčů a užívám si to. Pak se projdu kolem několika dalších, přeskočím potok a lesem se dostanu do polí. Tady se hranice klikatí podle pozemků. Připadám si trošku bláznivě, když po ní jdu přesně a točím se dokola.

Pak se konečně vydám podél lesa směrem k D1. Najednou nepříjemný telefonát z práce. Ach jo. No nic. Řeším. Pak mě čeká ještě jeden úkol. Jak se dostanu přes D1, když most u Měšína je stržený a staví se nový? Dojdu až k D1 a vidím spoustu dělníků. I oni se musí nějak dostávat na druhou stranu.

Chvíli pozoruji rychlost aut. Pak si najdu technický sjezd k dálnici a čekám. Objeví se velká mezera před kamionem. Přeběhnu. To samé druhá strana. Díky snížené rychlosti na 80 km/h a tomu, že to často měří, to jde. Jinak bych musel dva kilometry projít pod mostem nad potokem.

Konečně Jihlava

Za D1 dojdu k rybníčku u letiště, kde dořeším práci a odpočívám. Už se těším na letiště. Prý je tam bufet. „Otevírá se až odpoledne,“ zchladí mě jediný chlapík, kterého potkám.

Tak nic. Jdu do polí směrem na Jihlavu. Kličkuji v polích. Projdu kolem prvního velkého hranečníku. Pak se dostávám do města. Tady nejde projít přesně, tak volím cestu tak, abych prošel. Mám ale hlad, takže si najdu první hospodu. Sednu si dozadu do kouta, dám všechno nabíjet. Číšník tvrdí, že není nic k jídlu. Tak alespoň pivo. S pivem přijde se zprávou, že zbylo poslední rizoto. Skvělé! Přináší extra velkou porci. To už mi začíná živý vstup do rádia.

Po obědě ještě chvilku dobíjím a pak odcházím. Cestou potkávám domácí pivovar Hrboun, tak si koupím jedno pivo s chilli, druhé extra hořké. V pekárně koupím slaninu a jdu si odpočinout k řece. Tam suším boty, nohy a odpočívám. Je moc hezky, užívám si to.

Nakonec ještě vyrazím kus proti proudu Jihlavy a za Rantířovem rychle stavím stan. Jdou slyšet bouřky. Zahlédnu i blesky. Zalezu do stanu. Zatím však padlo jen pár kapek. Tak to asi všechno přešlo někam na Moravu.