„Fando, promiň, že volám. Kolik to je ještě po hranici od Sv. Kateřiny do Počátků?“ Ptám se po telefonu Fandy L. Khola. „Počkej, změřím. Noo, vypadá to, že 8 kilometrů,“ říká verdikt. To nedám. Aby stály snímky na kameře ještě za to, musí být světlo. Je skoro sedm večer.

Po bouřce ani stopy

Ráno se probouzím ve stanu do chladu. „Ale není to tak strašné,“ říkám si. A kde vlastně skončily ty bouřky? Obešly mě. Jen v noci chvíli pršelo, žádný silný vítr, jen menší zafoukání. Mám radost. Mokro je především od rosy.

Seběhnu dolů k řece a používám cestičky místních chatařů. Díky nim se držím blízko u řeky. Až před Kostelcem musím kvůli bažinám a lesní školce vystoupat nahoru nad břeh.

V Kostelci se pohybuji zmateně. Hranice na mapě říká, že vede Kostelcem. Už ji tam začínám hledat, než si uvědomím, že pořád vede korytem řeky, jen to koryto bylo v 19. století trochu jinde – proto to vypadá, že vede Kostelcem.

Mířím do potravin. V Kostelci mi je jasné, do kterých. Když jsem šel přesně před rokem pěšky z Prahy do Brna, zastavil jsem se v těch na kraji směrem k nádraží. Jsou tam. Vstoupím. Jsou tam! Všechny tři. Jedna z prodavaček mě poznává. Říkám jí svůj příběh a po potravinách se pohybuji jako po kavárně. Málem bychom mi to zapomněli naúčtovat. Dělají mi kafe, dobíjím mobil, povídáme. Vzpomínají na starý kamenný most, uprostřed kterého byla dělící čára jako hranice mezi Moravou a Čechy.

Nečekané rozhovory

Po telefonu se ještě zkouším spojit se Zbyňkem Čechem, se kterým jsem se chtěl potkat včera v Jihlavě. Má na starosti marketing na kraji Vysočina. Podaří se, tak si vyměníme informace. Pak volám starostovi do Dolní Cerekve, zda by si udělal čas. Udělal. Výborně. „Za 15 minut jsem u vás.“ Mám radost.

U kávy si povídáme o Dolní Cerekvi, Moravanech a Češích. Je vidět, že Dolní Cerekev je tady kulturním centrem. Ještě pozvání na místní slavnost a prosba o přednášku. Souhlasím. Pak už vytahuji mobil z nabíječky a loučím se. Dneska mám ještě kus před sebou.

Do zad mi fučí studený vítr. Nevím, jestli mít softshelku, nebo jen mikinu. V mikině je zima, v softshelce teplo. Telefon z domu. Řešíme zapojení opraveného plynu. Tak další telefonáty – tentokrát kolem zorganizování spuštění plynu ve všech domácnostech. Pak telefon z práce. Řešíme nějakou grafiku. Vysvětlíme si a snad to klapne i takto na dálku.

Podél řeky se dostávám až k Batelovu. Jsem už jen 500 metrů od něj.

Obcházení – raději nemyslet

Před Batelovem uhýbá hranice do boku a vytváří 10-15 kilometrů veliký oblouk. Jdu po hranici, tak přesně. Vyrážím proti větru a podél Hraničního potoka. Kolem jsou zase bažiny, tak se jim vyhýbám. Pak se cesta dostane do lesa, kde se prodírám mladšími smrčky. Narážím na hranečníky. Ale v těchto místech? Vypadá to spíš, že je někdo přenesl a ohraničil jimi lesní školku.

Jdu dál. Na konci obcházení vidím jasnou hraniční brázdu a hraniční strom. Brázda mě vede směrem k cestě zpátky. Tam navazuje další brázda a hraniční stromy. Vyvedou mě až k hraniční cestě. Potkávám hranečníky – už správné – natřené žlutě. Pak jdu ještě po okraji lesa a hranice mě vytáhne na kopeček – nejvyšší bod v okolí. Odtud ještě po hranici pozemku k potoku a podél něj zase zpátky do Batelova.

Dneska musím volit správně pravou a levou stanu řeky, abych se přes ni vždy včas dostal. Z Batelova už zůstávám na pravé straně (ve směru proudu řeky). Nicméně ještě předtím mě čeká oběd v místní hospodě. Nic moc. Pivo nakyslé, jídlo takový standard. Jdu.

Romantické stoupání

U Jihlavy si ještě vyhlížím místo na vstup do rozhlasu a pak už hledám odbočku do kopců. Je dobře označená. Hned třemi hranečníky a třemi tyčkami s červenou barvou. Přeběhnu koleje a stoupám podél Švábovského potoka až na Ještěnici, kterou musím obcházet.

Stoupání je docela jednoduché. Les je prostorný, místy narážím na pěšinku. Jedna z nich mě svede z cesty a dostanu se k hranečníku. Asi přenesenému – tady není hranice. Vracím se k potoku. Nahoře mě hranice dostane do mokřin a mezi krásné rybníky. Užívám si slunce a pohledů na hladinu a vše zelené kolem. Nádhera.

Musím ale jít. Mám ještě kus cesty. Obcházení Ještěnice mě vyčerpává. Je to tam dost neprostupné a motám se – těžko se hledá hranice. Pak najdu skautský hranečník a mířím dál do lesů.

Podvečerní úprk

Snažím se dostat do Počátků. Potřebuji zásuvku a hodil by se restart před posledními dny cesty. Taky by se hodila ta vzdálenost. Měl bych pak pohodovější dny. Terén kolem Sv. Kateeřiny je však velmi těžký. Nečekaná stoupání, nečekané prodírání se lesem, hledání cesty. Skoro pořád musím sledovat hranici v mobilu na mapě.

Nakonec se mi povede obejít celou Sv. Kateřinu a v lese přemítám, co dál. Zajít tam, dát si večeři, dobít baterky a pak si zalézt někam do stanu? Nebo stihnu Počátky? Fanda mi v telefonu říká, že to je ještě 8 kilometrů. Je sedm a musel bych to stihnout za hodinu. Navíc je v cestě další menší obcházení.

Po chvíli váhání to jdu risknout. Ze strání kolem pramene Jihlavy doslova běžím. Je tam ale nádherně. Neodolám a na chvíli se zastavím. Pak se prodírám houštinami přes kopeček a dolů z něj už vede lesní cesta až k louce. Na ní jsou zaražené obarvené tyčky vyznačující hranici Moravy a Čech. Neuvěřitelné.

Otáčím se kolem nich a mířím k rybníčku Kačerák. Projdu po hrázi a za ním další hraniční tyčka! Procházím kolem ní, točím se. Je ještě světlo! Slunce svítí, není za mraky. A teď už jen přímo rovně do počátku. Chvíli běžím, chvíli jdu. Je to do kopce.

U posledního lesa volám do penzionu. Nikdo to nezvedá. „Tak to už zvedni. Vím, že je pozdě,“ říkám si. Je osm. Najednou se ozývá ženský hlas. „Máte volný pokoj?“ „Ano, ale víte, že na jednu noc je 10% příplatek?“ Nevím a je mi to jedno.

Doběhnu ještě přes pole k silnici. Vypínám kameru, už je tma a už stejně odbočuji z hranice. Scházím do Počátků a cítím, že jsem dal dneska nohám hodně zabrat. Večer jim to zkusím vynahradit.