“Aaa, dobrý den, já jsem pan Marek.” … “A já Marek Šalanda.” “A já taky Marek Šalanda.” … Před volební místností v Putimově se potkáváme s Miroslavem Markem, prezidentem Agentury Dobrý den. Upozornila ho na nás naše příbuzná Marie z Pelhřimova, které moc děkujeme! Panu Markovi se naše cesta moc líbí a nabídl nám její zápis do České knihy rekordů. Fííha! Mara lape po dechu: “To ale znamená, že to už budu muset dojít.” (Já říkal, že to dojde…)

Ráno je dost zima. Spíme v suchu na dřevěné podlaze verandy u skautského tábora uprostřed lesa. Trochu to spaní protahujeme, nechce se nám z těch teplých spacáků. Komu by se chtělo?!

Rozespale se koukám na mobilu na zpravodajství, jestli se nestal nějaký průšvih kolem voleb. Klid. Takže platí naše rozhodnutí ze včerejška, koho budeme volit. Včera jsme se nad tím s Marou pragmaticky zamysleli. Zvláštní – asi to dělají ty společné geny – to myšlení, ta logika, je úplně stejná. A taky – volte něco jiného, když pak spolu ještě 9 dní půjdem, že?

Po včerejší vydatné chlebíčkové večeři se nám moc nechce snídat. Takže něco sladkého, voda a jdem. Chvíli po lesní cestě, pak velký kus po asfaltu. Pak mě čeká trochu té práce po telefonu – už jsem si na to zvyknul. Jakmile máte jednou vlastní firmu, už nejste nikdy úplně mimo ni. Ale není to nějaká zátěž – spíš mám radost, že skoro všechno funguje, až na nějaké malé drobnosti, co dořeším i z mobilu na cestě.

Slunce s podzimem maluje

Už od rána nám svítí slunce a je to nádherná podívaná. Užíváme si obrazy krajiny a cesta nám ubíhá dost rychle. Mara jde svižně, až mu místy nestačím. A to má být třetí krizový den! A jelikož nemá žádné potíže, tak to vypadá, že v pořádku dojdeme oba. Pokud se třetí den něco neobjeví, pak už to tělo zvládne. A zátěž bychom neměli zvyšovat. Tedy až na dnešek, kdy to bude trochu víc, abychom zítra stihli dojít do Třeště.

Za Veselou nás čeká asfaltová lesní cesta až do Mezné, a pak musíme po asfaltce do Vratišova. Je to úzká asfaltka – tak pro jedno auto. A projede kolem nás jen traktor, stará V3S a nějaký bagr. Prostě retro. Tak nějak se to sem hodí.

Za Vratišovem máme asfaltu dost, tak vyrážíme podle zdigitalizované turistické mapy po načrtnutých polních cestách. Zprvu to jde, ale po chvíli plot. Přelézáme. Naštěstí je bez proudu. Cesta uhýbá vpravo, my ale musíme rovně. A tam. No tam je to zarostlé. Koukám na Maru a on: “Nekoukej na mě, jdeme, vždyť tohle tě po průchodu hranice Moravy nemůže rozházet.” Jdeme. Tedy spíš – brodíme se.

Po chvilce to vypadá, že už to je zase cesta, ale čeká nás plot – a za ním – nic, jen porost. Tak se jím prodereme, pak loukou a pak v lese hledáme zbytky cesty – stejně, jako na historické hranici. Po chvilce začíná pěšinka, objevuje se chata a krásná louka zalitá sluncem. Tak tady si lehnem, dáme něco k snědku a už nikam nejdem. Alespoň chvíli.

Krušný asfalt do Pelhřimova

Podéle rybníka se dostáváme do Rynárce. Ha! Hospoda – a otevřená. Mara jde napřed, aby objednal dva Poutníky – příznačná značka. Já jdu do potravin. Pořád ještě nemám tu slaninu. Prodavačka sedí venku a pokuřuje. Jak mě vidí, zháší cigaretu. A to na ni volám, ať to nedělá, že třeba nemá to, co potřebuju. A taky, že nemá: “Slaninu?! Kdepak, nevedu žádný uzeniny.” V obchodě to vypadá jako před desítkami let. Chápu. Pelhřimov je moc blízko.

Prohodím s ní několik slov. I o naší cestě, abych ji rozveselil. “Víte, život je nuda, to je dobře, že máte takový nápady, alespoň si ho užijete.” A mám další zajímavé životní moudro.

S Marou dopijeme pivo v hospodě a děláme dobře. Až k tetě do Pelhřimova je to po frekventované asfaltce, ze které se nám nedaří utéct. Ve městě ještě kupuji slaninu! Konečně. A pak už do kopce za tetou.

Nečekaná setkání

Marie je manželka syna bratra mého dědy. Má dcery Lenku a Naďu. Její manžel Jirka už bohužel zemřel. Ale pamatuji si ho, jak za námi jezdíval do Cvrčovic. Byl ředitelem kartáčoven a byl vždycky velký optimista. Na jeho pohřbu jsme s Markem vlastně definitivně domluvili tuhle naši cestu. Abychom se potkávali i jinde, než v domu smutku v Pelhřimově.

Teta Maruška na nás čeká s obálkou z domova, ve které mi přišla nabíječka na baterku do zrcadlovky. Hurá! Funguje a baterka se dobíjí, zatímco mlsáme, obědváme, povídáme, prohlížíme fotky, prostě si užíváme návštěvy. Kolem třetí se ještě přidá Naďa a přináší skvělý štrůdl. Mara mi šeptá, že Naďa ho dělá nejlepší.

Tetu Marušku napadne, že ta cesta je vlastně dost zajímavá a že by mohla zajímat pana Marka z Agentury Dobrý den. Volá mu a domlouváme setkání před volební místností v Putimově, abychom mu to vylíčili podrobněji.

Z Pelhřimova (nebo z Pejru, jak říkají místní) stoupáme nahoru do Putimova po červené turistické. Jdeme přitom stejnou cestou, jakou jsem šel loni na jaře z Prahy do Brna. U mladých stromků uprostřed polí se zastavíme: Tady jsem tehdy potkal omšelého pána s kýblem a rýčem. Dost divně to vypadalo. Ale optal jsem se, co tam s tím dělá: “No, já tady sázím ty stromky. Každý rok jeden touhle dobou. A dnes je zrovna ten den.” Vidím tam dva nové stromky – jeden ten loňský a druhý letošní – z jara. Krása – tak ještě sází.

V Putimově nás vítá pan Marek a do toho přijíždí starosta. Ten je také z rodiny, ale z rodiny od tety Marušky. I proto jsme sem šli volit.

Trocha adrenalinu nakonec

Pana Marka cesta moc zajímá a nabídnul nám zápis do České knihy rekordů. Jen musíme vše nahlásit a řádně zdokumentovat. Pak jde s námi do volební místnosti a chce nás fotit při volení.

A jéje! Já nemám voličský průkaz! Vytahuju z peněženky všechny zbytečnostni a průkaz nikde. Kam jsem ho dal?! Musel jsem ho někde ztratit. Zmatek. Tady! Leží schovaný za občankou, aby se moc nezmačkal. Uff.

Jdeme postupně za plentu a pak s Markem hážeme naše obálky společně do volební urny. Já málem do té mobilní, co se nosí lidem domů. Pan Marek nás fotí s tím, že se nám ozve ještě někdo z Pelhřimovského deníku. Loučíme se a přidáváme do kroku. Tma se blíží a my se musíme dostat co nejblíže Vyskytné, abychom zítra byli už dopoledne u Šalandů v Jiříně.

Celou cestu samý telefonát. Nejdříve Prostějovský deník, pak Právo, pak z Brna a ze Cvrčovic. Už skoro za tmy nacházíme ten správný les pro klidnější místo. Ještě malé rozjímání u chlebíčků z Pelhřimova a piva z obchodu. A pak šup do spacáků, jako dva Šalandové na cestě.