Poprvé v životě jsem viděl něco takového a tak blízko. Velmi silný poryv větru zatřásl obrovskými stromy kolem nás. Nějak instinktivně jsme se stáhli k hrázi za křoví, které nás chránilo před větrem. Prudký liják v ten moment jakoby ani nebyl.

Ráno vstáváme se světlem. Podle posunutého času to znamená o hodinu dřív – pro nás stejně, jako jiný den. Takže jsme si nepřispali. Přes den má pršet a my bychom se rádi přes polní cesty dostali dřív, než promoknou.

Ospalé ráno před bouří

Ze Cvrčovic se kousek vracíme po hrázi zpátky ke Smolínu, po silnici podejdeme dálnici a pak už mizíme mezi polními cestami. Jsme na pradávných velkých říčních náspech mezi Jihlavou a Svratkou – vidíme už vysílač Hády nad Brnem. Dokonce potkáváme nějaké vinice.

Cesta ubíhá rychle a přemýšlíme, jak vlastně zněla předpověď počasí – mraky jsou vysoko, za námi dokonce probleskuje jasná obloha. Tak třeba ani pršet nebude.

Když scházíme do Hrušovan, snídáme. Všude pusto – všichni ještě spí. My ukrajujeme poslední zbytky kilometrů na naší cestě. Odpočinkový den ve Cvrčovicích nám vrátil dost sil, na druhé straně trochu narušil atmosféru cesty. Postupně se do těch pocitů vracíme, i když s blížícím městem to půjde těžko.

Za Vojkovicemi se blížíme ke Svratce a do toho začíná poprchávat. Obloha dost poteměla a je nízko. To nevypadá dobře. Do toho fouká pořád silněji. A už do nás buší kapky. Nemá smysl vytahovat deštník, protože by ho vítr roztrhal.

Uprostřed vichřice

A tak jdeme – za chvíli mokří z celé jedné strany. Pokračujeme raději po hrázi, kde nás stíní keře. Když kolem nás proletí několik větví, tak sejdeme raději dolů k řece, abychom byli od stromů a keřů dál. U řeky však stojí mohutné stromy.

Najednou velmi silné poryvy, jaké jsem ještě neviděl, zatřesou s těmi mohutnými stromy a jen čekáme, který spadne. Naštěstí žádný, tak se snažíme co nejrychleji dostat na silnici u Rajhradic. Nějakého dobrodruha napadne vjet mezi stromy u řeky autem. Vzápětí to otáčí a mizí odsud.

S námi vítr cloumá a Maru málem smete do řeky – pláštěnky na brašnách působí jako plachta. Jakmile vyjdeme podél řeky za Rajhradice, někdo to vypne. Déšť ustává, zůstává jen vítr.

Do toho nám chodí zprávy od nejbližších, jetsli jsme v pořádku a jestli nechceme odvézt. Nechceme. Vždyť už jsme jen kousek.

Volíme cestu po cyklostezce, protože vede polem, kde nejsou žádné stromy. Sice nás to dost profouká, ale to nevadí, alespoň rychleji uschneme. Vidina horkého kafe v nějaké kavárně nás žene dopředu.

V objetí města

Mezitím potkáme ještě nějaké spadlé stromy, ale pak se schováme pod střechu obchodního domu – do tepla – na kafe. Jsme tam takoví dva exoti v tom chrámu konzumu. Alespoň jsme to tam trochu znesvětili.

Pak už se blížíme do Brna rychle. Po cyklostezkách kolem řeky. Potkáváme další spadené stromy a hasiče. Ukazují nám na tabletu, kolik mají případů po celém Brně. Prý už dneska odstraňují patnáctý spadený strom – a to je jen tato parta s tímto vozem.

Ještě objevujeme jednu zapomenutou hospodu, která po letní sezóně nezavřela. Je celá pod party stanem. Když sedíme uvnitř, vypadá to, jakoby venku řádila mohutná vichřice. Celé se to třepe a když odcházíme, uvolňují se ze zárubní vstupní dveře a majitel se je snaží opravit s kladivem v ruce.

Poblíž centra raději odbočíme z cyklostezky do volnějšího prostoru – u stromů se necítíme dobře. Ještě se zastavíme na jídlo a pak už dojdeme poslední tři kilometry ke mě domů. Celé ty tři kilometry zase prší. To už je jedno – doma to půjde stejně všechno do pračky.

Otevřou se dveře a po 12 dnech a 340 kilometrech do nich vchází – dva Šalandové – Markové – na poslední setkání se Šalandy na této cestě.

Děkujeme všem, kdo nás na cestě podpořili, zejména Šalandům za jejich pohostinnost a vstřícnost. Také všem, kdo jste nás sledovali a podporovali alespoň virtuálně. Teď přijde ještě spousta práce se sesbíranými informacemi a uvidíme, zda se nám podaří propojit všechny větve Šalandů do jednoho stromu.