Už potřetí se dneska ztrácím. Těch cest je tady hodně a už jsem si zvykl, že se nemusím tak často dívat do mapy. Tak to zase vezmu přes les, přes louku, nebo přes ohradníky. To už je dneska něco jako standard.
Ráno je delší, než by mělo. Zdenál mě bere ke starostovi, Petrovi Viceníkovi, který na mě už čeká se snídaní. Najednou si chvíli připadám jako v letadle – pořád přicházejí jeho kolegyně a něco přinášejí. Povídáme – o cestě, Bojkovicích…
Pak se ještě zastavíme u starosty hasičů – Jardy Hanke – obdivujeme funkční hasičské auto, které rekonstruovali/opravili. Původně to bývala sanitka, kterou po válce přestavěli na hasičské auto.
Zpátky nahoru
Oba – Jarda se Zdenálem – mě vyprovázejí k ohradníku s krávami: „Maro, nemusíš se bát, žádný býk tam není.“ Nevěřícně koukám na cedulku „Pozor, býk“. No dobře. Přelézám ohradu a už si jdu přes louku k další. Krávy se daly do pohybu. Jaaj. „Maro, dělej, je tam!“ To je zase práce. Naštěstí je druhý ohradník blízko, takže se dostanu ven dřív, než se mnou krávy s býkem vyrazí taky do Lanžhota.
Už se ale blží 9:30 a můj živý vstup do rádia. Potřebuju nějaký stolek, někam si sednout… Prostě! Přesně tohle! Přede mnou se objeví dřevěná vyhlídka. Zastřešená, se stolkem, posezením, ohništěm, knížkami… No ano, knížkami – tady uprostřed luk – doslova turistický bejvák!
Podobný zážitek mám nahoře u rozhledny. Posezení, ohniště, klacky na opékání, suchý záchod… V 11 mám být ve Starém Hrozenkově, ale začínám mít pocit, že to nestíhám. V lese zbytky po polomech – takže přes každý ten strom taneček. A do toho to teplo a únava.
Pak se cesta ztrácí někde v křovích, takže to vezmu napříč lesem. Další cesta podbahněná, tak zase lesem. To už jsem nahoře poblíž Žítkové a přestože se snažím si zpívat, teplo mi dává zabrat. Ale já přeci v létě nechodím! Nemohl by někdo vypnout topení? Kolem jsou komáři, muchy … V dubnu?!
Zpátky dolů – už zase
Na Žítkové zdravím nějakou skupinku a hned se ozve: „Nejste vy ten…?“ „Asi jsem…“ „Vy jdete po té hranici, že? Dneska jsem vás slyšela v rádiu.“ Jaj. Jsem v dosahu Českého rozhlasu Brno – tady kolem Starého Hrozenkova ho poslouchají hodně. Zahraju si trochu na celebritu, fotíme se, pak si vylezu na Žítkovský kopec a užívám výhledy.
Ale vlastně spěchám – to jsem nějak zapomněl. Takže co nepřímněji dolů a do Hrozenkova. Jenže špatně odbočím a ztrácím se v nějakém lese u ohradníku s krávami. Cedulka bez býka, zato s ovčáckým psem. Jenže to už jsem jinde, takže se stáčím, jeden potok, druhý potok, nějaký les, ohradníky – překvapivě.
Podél starého sadu se už dostávám do Hrozenkova – s hodinovým zpožděním. Pan starosta Milan Vaculík mě už čeká. S obědem! A pak mi ukazuje Starý Hrozenkov, vypráví staré příběhy, zasazuje vše do souvislostí – je to jedna horda za druhou, jeden vpád za druhým. Nepěkná historie.
Ještě si projdeme zbytky opevnění a projedeme kolem hrozenskovského katastru. Taková inspekční cesta. Milan Vaculík je starostou už 28 let! Starý Hrozenkov a Milan Vaculík jsou vlastně synonyma. Po několika hodinách se loučím, volají mi z MF Dnes a potřebují rozhovor.
Ztratil jsem signál, ale našel spojení
Rozhovor dělám za pochodu – po telefonu. Odbočím mezitím na Vyškovec a začnu stoupat. Když skončíme, zjistím, že jsem se zase ztratil a hlavně, že právě došel signál. Takž zase potok, bahno, zbytky lesa. Jsem na správné cestě. Ale dneska to asi už bude bez signálu.
Za chvíli vystoupám k prastaré chaloupce, ve které bydlí Ondra s Katkou. Se svým malým synem. Česko-slovenský pár, který si Vyškovec našel, aby tady začali žít jiný život. Kopaničářský.
Večer si povídáme, jak se snaží s místními vdechnout společenský život Vyškovci a jak se jim to daří. Podporu starosty mají a nápady taky. A hlavně – nádhernou krajinu – sevřené údolí u státní hranice – blízko a zároveň daleko od lidí.
Je už úterý brzy ráno. Takže si užijte den – já vyrážím – na hranici!
