Top
  >  Deníky z cest   >  Slovácko sa nenudí   >  Den dvanáctý: Rozloučení s vinicemi

Traktorista vyskočil z traktoru a zdraví mě: „Vy jste ten z rádia, co jde do Kyjova, že?“ Usmívám se. Jsme mezi vinicemi, o které se stará. A vlastně ztělesňuje všechno to, s čím a s kým jsem se za celou cestu potkal.

Nad ránem už byla zima. Kolem stanu plno rosy. V batoho jsem večer objevil zapomenuté magaše. Tady tomu říkají přesňáky. Na Slovensku lokše, u nás bramborové placky. Snídám. Pak jen balím stan a v hlavě se mi rozhostí ráno.

Návod na dobrodružství

Ta rána na cestě jsou nejhezčí. Je ticho, ještě trochu chladno. Všechno se pomaličku probouzí. Aut ještě moc nejezdí. Mé tělo se taky probouzí – je takové lenivé, jakoby si dávalo ještě trochu spánku. A hlava se kochá. Vším tím kolem.

Do Žeravic můžu jít buď rychle po silnici, nebo delší cestou mezi vinicemi. Dávám přednost té delší cestě. Není značená. Vlastně jsem za celých 12 dní jen velmi sporadicky šel po turistických značkách, nebo po silnici. Většinou hledám cesty tam, kde nejsou.

Díky mapám v mobilu a GPS se mi daří krajinou procházet dost přesně bez zbytečných zacházek. Dávno už nenosím záložnípapírové mapy, ale záložní mobil. A to jsem přitom kdysi s taškou plnou papírových map projel Evropou na kole – 5 měsíců, 10 000 kilometrů. Kdybych měl tehdy dnešní technologie, myslím, že bych si tu cestu víc užil.

Překvapení se totiž neskrývají na silnicích, neb turistických znčkách, ale na neznačených cestách, kde vás nikdo nečeká. A moje slabost ke geomorfologii dělá „divoký“ průchod krajinou jakousi symfonií pro čtení všech těch záhybů, odvozování sklonu svahů, logiky potoků a dešťů.

Žeravické posnídání

Z Žeravic mě včera ještě na poslední chvíli oslovili, zda bych se nezastavil na obecním úřadě. A tak jsme se dohodli hned po ránu, v osm. Užívám si srdečnosti a spontánnosti celého setkání, dokonce odtud děláme i vstup do rozhlasu. Běhám po budově a hledám signál pro přenosové zařízení. Najdeme ho až v obřadní síni v trochu provizorních podmínkách. Ale tak to je asi vždycky.

Po devátíé se loučím a jdu ještě navštívit pana Josefa Žeravického Sedláčka. A pokud bylo setkání na úřadě srdečné, s panem Sedláčkem je v tom srdce celé. Připadám si jako na návštěvě u příbuzných, cítím se moc dobře. Ůtulný dům, na stole samé dobroty – dokonce i zelenina! Hltám jeho vyprávění a na rozloučenou si dáme prastaru pálenku z rajčat. Voní to jako koňak, chutná víc po alkoholu.

Loučení s vinicemi

Opět volím delší cestu přes les a přes pole, po asfaltu se mi moc nechce. Nejdříve seběhnu na okraj Ježova, pak se přes kopec snažím dostat do Skalky. Za Skalkou vyběhnu k viním a potkávám traktor. Traktorista z něj vyskočí. Poznává mě. Podáváme si ruku přes plot. Je to moc milé.

Takových setkání jsme měl na cestě desítky. Lidé se ke mě hlásí, fotíme se spolu. Připadám si jako mezi svými. Mezi těmi, kdo znají příběhy, kdo je vytvářejí, kdo je žijí. Město bývá v tomto směru mnohdy dost nudné a možná moc vážné.

Jakmile seběhnu od vinice k silnici, vezmu to přes pole. Už čisté boty tak zase zablátím. Ale chci si nabrat ještě trochu hlíny do zásoby. Zítra to už bude jen vzpomínka. Jakmle vcházím do Moravan,procházím kolem sklípků. Jeden je otevřený a před ním koštují červené cyklisté ze Šumavy. Rulandu modrou. Zapovídám se. Přikoštují mě taky. Tak dobře, ještě naposledy.

V Moravanech mě vítá paní Radoslava Líbalová z ženského pěveckého sboru a starosta pan Miroslav Moravanský. Sedíme u stolu, povídáme si. Já už cítím únavu. Tělo už ví, že jde o poslední setkání.

Kyjovské finále

Pak jen přes kopec po silnici do Kostelce, ale pak… Beru to opět polní cestou, úzkou cestou mezi kukuřicí a na závěr po žluté turistické do Kyjova. V Kyjově je zatím ticho, jakoby ani Slovácký rok neměl začít. Na Masarykově náměstí to vypadá jako jiný den. Ouha. Nějaká chyba?! Jiný den?

Volám: „Jirko, jsem správně?!“ „Ano, Marku, jen dojděte až k radnici!“ A u radnice vítání – s Jirkou, Zdeňkem Junákem, s kapelou! Přijeli i naši, teta, a řada nových známých z cesty! Dokonce tady je náhodou i Martin Baxa, primátor města Plzně, můj bývalý spolužák z univerzity. Hezké setkání! Po tolika letech.

Vymezený prostor se zaplňuje lidmi. Tolik jich přišlo?! Moc hezké. A pak už začínáme program na pódiu. Cítím se dobře, únava šla na chvíli stranou. Trochu se těším na večerní Kyjov. Ale jakmile skončíme, padá na mě únava, skoro nemluvím a jen chci spát. Naštěstí mi domluvili nocleh u stadionu a mám kde hlavu složit.

Tak dobrou!

PS: Děkuji všem, kdo jste mě jakkoli podpořili, kdo jste mě sledovali a povzbuzovali. A těším se nad stránkami knihy, nebo u další cesty, která se už pomaličku rodí…