„Jejda! Tam se asi nedá dojet autem,“ dochází mi, jak se v Aši dívám do mapy a hledám, kudy se dostaneme na nejzápadnější bod naší republiky. Ukazuje to cestu jen přes Německo, a dost dlouhou. Navíc bez záruky závor, zákazů vjezdů a spol. Tak jedeme autem co nejblíže to jde. Dostaneme se nakonec asi dva kilometry před nejzápadnější bod.

Jirka Kokmtos, vedoucí vysílání Českého rozhlasu Brno, vybaluje všechnu techniku se stoickým klidem. Já už takový klid nemám. Dneska toho mám před sebou hodně a touto dobou jsem myslel, že už budu v Aši, odkud dáme první živý vstup.

Po živém vstupu se s Jirkou končím, on sedá, jako obvykle, do auta, já krosnu na záda a mířím na nejzápadnější bod republiky. Beru to skoro poklusem, zatím je mi hej. Nejzápadnější bod republiky mile překvapí velkorysým turistickým přístřeškem, ve kterém se dá i spát – na půdě. To zatím nepotřebuji, tak dám pár fotek a už mířím k Aši.

Velmi brzy mě turistická značka zavede na asfaltku. To ještě netuším, že to bude nejčastější povrch, se kterým se budu setkávat.

Už až v Aši

Do Aše dorazím kolem poledne za mírného deštíku. Snaha najít normální hospodu končí cedulí sanitární den. Na mapě ještě objevím Lidový dům, tak mířím tam. Uvnitř je pár štamgastů, zato hodně veselo – hned mě zpovídají, co tam dělám, kde jsem se tam vzal.

Vyměňujeme si svoje příběhy, je dost veselo. Až se mi dál už moc nechce. Když už se konečně zvedám, začne venku pořádný liják. A tak usedám u dalšího stolu a poslouchám další příběhy. Sedí tady chlapík, co je ze Znojma a jednomu Němci spravuje jeho nemovitost, ve které i bydlí. Říkají mu vinař, neb dokáže vyrobit víno z čehokoli.

Z dalšího si zase pořád dělají legraci, neb prý sbírá dámské kalhotky. Pak je tady další, co taky pochází z Moravy, se kterým se zapovídám asi nejvíc. Vedle něj sedí syn chlapíka, co provozuje místní televizi. Prý, kdybych přišel z Kyjova, tak bych se do ní dostal. Ale když tam teprve jdu, tak to prý není tak zajímavé.

Nekonečně daleký Cheb

Ale to už jsem se hodně zdržel a Cheb je ještě hodně daleko. Odvážně vyrážím, i když tuším, že čas není v tuhle chvíli mým přítelem. Zase se trápím se spoustou asfaltu a místy si připadám, jako když jsem šel pochod z Prahy do Prčic. Zapomínám pít, jíst, odpočívat.

Cestou se ke mě na pár kilometrů přidají dvě kamarádky, které se seznámily v porodnici, když rodily své syny. A od té doby každý rok pravidelně vyrážejí někam na turistiku. Prý si takhle dobře popovídají a jejich manželé jsou pro, neb si navzájem od sebe na chvíli odpočinou.

Čas ubíhá hodně rychle, ale kilometry dost pomalu. A tak se až kolem sedmé večer dostávám k Chebu. Beru to zkratkou přes louku a najednou kousek přede mnou z vysoké trávy vyskočí velmi mladý pár, rychle se obléká a vytřepává deku. Pardon, netušil jsem…

Na náměstí právě před domem, kde zavraždili slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna, mě odchytávají cyklisti, abych se s nimi vyfotil.

Zcela vyčerpaný se snesu v jedné hospůdce na pivo. Když mě vidí servírka, tak jen prohlásí: „S mámou jsme si říkaly, že bychom taky někdy vyrazily někam pěšky. Ale když Vás vidím, jak vypadáte, tak mě to asi už přešlo.

Pravda, celé tělo mě brní, chodidla bolí jak hrom, sotva se zvednu od stolu. A to mám před sebou ještě 18 kilometrů! A za sebou 40…

Co nejblíže k Milíkovu

Když jsem si domlouval setkání v Chebu, tak mě paní Plesníková přesvědčila, že nejlepší bude vidět se na statku v Milíkově, který zrekonstruovali do původní podoby a jsou tam její vlastní rukou vyrobené kopie starých chodských krojů. V telefonu se mi to zdálo jako skvělý nápad.

Na konci sil v Chebu už mi to tak skvělé nepřipadá. Ale dávám se do kupy a vyrážím. A docela rychle – jenže už jen po asfaltu. Když kolem čtvrt na deset odbočuji do chatové osady, mám za sebou jen osm kilometrů a vím, že už víc neujdu.

Najdu si ale krásné místo na břehu u vody, stavím rychle stan a velmi velmi pomalu si jdu zchladit nohy. Ale jde to jen chvíli, pak mě chytá zimnice a musím rychle do stanu.

Celou noc nespím, budím se pořád bolestí a doufám, že se to do rána nějak opraví.