„A kde jste? U Nyklovic? Nemáme pro vás přijet?“ „Ale ne, to dojdu – do Trhonic to už je přeci kousek.“ Jenže není. Do toho zase další měkké pole, nečekané stoupání. V lese už je tma. Nemá smysl to snímkovat – tu tmu. Přemýšlím. Nakonec svolím s variantou, že mě naloží 4 km před cílem dnešní cesty v Nedvězí a ráno mě tam zase zpátky odvezou. Abych pokračoval, kde jsem dneska skončil.

Pomalé ráno

Když máte krizi, tak to prostě bolí. Ne jen fyzicky – to skoro pořád, když vám je po čtyřicítce. Ale uvnitř. Musíte se přepnout. Udělat radost. Klidně děsně malou. Takže kupuju v potravinách naproti úřadu cider, čtyři koblížky a dva pribiňáky. Přejídám se, i když normálně bych si ani jedno nekoupil.

Se starostou Radiměře dáme ještě společné foto. Takové rozkoukávací po ránu. Smějeme se. „Večer vás moje žena ještě prověřovala,“ mrkne na mě. „A dobrý?“ „Dobrý.“ Ráno je atmosféra uvolněnější – možná spíš neunavená, jak včera večer.

Mám rychle sbaleno. Už si chci dát batoh a na střešní okna obecního úřadu dopadají kroupy a déšť. Jaj! Čekám chvíli, pozoruju oblohu. Za ta léta cestování si už ze mě moje žena dělá legraci – prý bych měl být rosnička. Mrknu na oblohu a je jasné, že bude skvělý den – tento typ mraků je na malé přeháňky a hned to přejde. Zima nevadí, naopak.

Vyrážím až po osmé.

Asfalt a louky

Z Radiměře je to do Březové nad Svitavou po asfaltu. Ale naštěstí se dá jít často po loukách. Telefonuji. Domů, našim, do práce. Doma nějaké nemoci, u našich se těší na moje holky, v práci nervy, ale dávají to. Moje nervy nejsou – někam se ztratily.

V Březové nad Svitavou mířím do lékárny. Potřebuju něco na ty nohy. I když nerad, tak si pro jistotu beru ibalgin, náplasti a nějaké to obinadlo. Technickou novinku. Lékárník se na mě dívá a povídáme, proč to vlastně řeším. Ve frontě za mnou čeká další muž. „Ale ne, mě to hrozně zajímá,“ říká nahlas, když se mu lékárník omlouvá, že klábosíme. Na cestu mi dá skořicové bonbony na lepší dech. Co tím myslel?

Na otázku, jestli je tady nekuřácká hospoda, pán za mnou: „A víte vůbec, kde jste?!“ Tak alespoň někde kafe. „Jasně, cukrárna a pekárna támhle.“ Mizím v pekárně a cukrárně a spolu s paní ze Svojanova vybíráme něco dobrého. „Víte, já tohle moc nejím, ale teď…“ „Nejlepší je tento a tento.“ Mám vybráno. Ještě objednávám dvě presa.

Pekařka mi přinese dvě presa a dva talířky se zákusky. Koukám na ni: „Ale stačil jen jeden talířek.“ „Vy nejste dva?“ „Ne.“ „A ty dvě presa?“ „Jsou pro mě. Povídáme o životě v Březové. Do toho se otevřou dveře a přichází pán z lékárny. Rád by, abych mu dal web, kde vycházejí tyto články. (Tímto Vás zdravím a doufám, že Vás budou trošku bavit.)

Paní u vedlejší stolku a pekárnici můj příběh nezajímá. Nevnucuju. Povídáme si o nich, o nemocech, o dětech. To řeší, to je pro ně důležité. „A vás žena takto pustí? To já bych toho svýho…“ „Podporuje mě v tom. Ví, že mě to baví. Loni šla se mnou taky.“ Zakroutí hlavou. Je čas jít.

Cestou ještě potkám starší paní, která jde na vlak. Zpomaluji, aby mi stačila a povídáme si. Po chvíli se loučí, že mi nestačí ani tak. Radí správnou cestu. Když hledám Schindlerovu továrnu, potkávám hudebního skladatele Milana Václava Hakla. Poprosím o fotku, jak píšu ten svůj seznam. Dáme se krátce do řeči, ale není moc času – paní školnice na něj tlačí, aby naložil věci do auta. Inu, někdy je třeba řešit na prvním místě i tohle. Loučíme se a slibuje mi poslat hudebníček pro děti. (Večer mi přišel na email.)

Nečekaný vstup do rozhlasu

Po pravém břehu Svitavy se dostanu až k místům, kde hranice stoupá prudce nahoru. Těsně kolem chatek a pak v mírném příkopu dál lesem. Pole ho na chvíli zruší, ale pokračuje lesem až ke Študlovu.

Rád bych měl dnes vstup do rádia od Jobovy Lhoty. Prodírám se křovím. Všude jsou vyšlapané pěšinky – vypadá to, že po hranici chodí spousta lidí. Jen dobře, z mnoha míst budou krásné turistické okruhy. Já nekroužím, jdu. Les. Louka. Pole. Potok. Bažinka. Louka. A už dolů k Hutím. Dole mi volá Lída Chudobová, která mi přes Facebook nabídla přístřeší – spolu s manželem Petrem, geodetem. Domlouváme se, jak to se mnou je časově. Nic moc.

Najednou z auta vystupuje nějaký muž a usmívá se na mě. Tuším, že se chce asi něco zeptat. Nevím. Domluvím s Lídou. Ten muž je Slávek Koudar. Moc mi fandí a ví o mě z rozhlasu. Jen si spočítal, že tady budu už dopoledne. A čekal na mě až do 14:45. Smršť slov, otázek. Jejda! Vstup do rozhlasu. Rychle lovím poznámky. Volají. „Za minutu vstup, Marku“ „Aj.“ „Slávku, chceš mluvit? Dám Tě do vysílání“ „Nee.“ Škoda, příště musím v této situaci předat telefon a nechat tomu volnější průběh. V rozhovoru s Milanem z rádia se dneska ztrácím. Nevadí. Tohle setkání je důležité.

Se Slávkem vystoupáme na Jobovu Lhotu. Ještě předtím popíjíme pivo, které přinesl. A já si dávám rohlíky se sýrem a slaninou. Jak jinak. Nahoře u značky hranice Moravy mě ještě fotí na rozloučenou. Škoda, bylo to krátké, ale tématické – šli jsme a povídali si přímo na hranici.

Do Trhonic cesta dlouhá

Ještě na nás z auta houkne myslivec: „Co tady děláte, chlapi?“ „Jdu historickou hranici Moravy a Čech. Od Králičáku až do Maříže!“ „Nedělejte si ze mě srandu! Co tady děláte?!“ „Slávek zachraňuje. Ale on fakt jde – ukazuje moji pohlednici.“ „Hmm – ale támhle u tý hranice má bachyně selata, tak ať vás neprožene.“

Žádná bachyně. Sešup zakončený skluzem do potoka. Naštěstí padám na batoh. Nějak to ustál díky pláštěnce. Tu od začátku cesty ani nesundávám. Pak se ztrácím v lese – nějak moc potoků, navigace se motá, já taky. Moc sil. Jsou to všude strmé svahy. Nakonec to, co jsem si myslel, že je dolů, je nahoru. Už vím.

Projdu kolem Kněževse a do Trhonic, to je přeci kousek. Svižně vyykračuju kolem potoků, ale na kousek to nevypadá. Už se smráká. Lída volá, že mi jdou naproti. Za 10 minut je jasné, že to za světla nestihnu. Rezignuju. To je, jakobych to nešel. Vyzvedávají mě autem hned vedle v Nedvězí s příslibem, že mě tam ráno hodí.

Večer od maminky

Lídina maminka mi napekla koláče, udělala řízek velký jak tři, brambory, vynikající vývar. Jsem k prasknutí. Popíjíme všichni tři čaj a pivo, povídáme. O cestách, Trhonicích, o lidech. O Češích a Moravácích. Lída na to má vtipné: „Su Češka.“ Prostě hranice.

Více o tomto setkání zítra na ČRo Brno ve 14:50. Moc díky všem za podporu!