Top
  >  Deníky z cest   >  Slovácko sa nenudí   >  Den čtvrtý: Překvapení na konec

A už je tady únava. Přišla, neptala se. Krátký spánek a včerejší dávka kilometrů. Teplo. Zavírají se mi oči. Kafe. Bez něj už nenapíšu ani řádku.

Ráno je krušné. Věci mám mokré, skoro jsem nespal a pořád se budil. Ale necítím únavu. Oblékám všechno mokré a do půl hodiny přicházím o hlas. Tak to bylo rychlé.

Hodím do sebe trochu sýra a slaniny, zapiju vodou. Říkám tomu snídaně.

V Hruškách ještě potkávám dva z mužáků a líčím sbvoji zábavnou noční historku. Teď už se dost nasmějeme. Jdu. Užívám si rána někde v polích. Polňačky. Trochu zima od vlhkého oblečení. Vesta odkapává na krosně.

Auta kolem mě často přibržďují, řidiči mě zdraví. Lidé se ke mě hlásí, poslochají mě v Českém rozhlase Brno a mají radost, že opravdu jdu. Přijde mi to tak.

Snídaně v … sklípku

První setkání mám až za Pušánkami – v Nechorách – s Pavlem Vašíčkem. Těsně se míjíme v Prušánkách. Překvapilo ho, že jdu opravdu v kroji. Dojíždí mě na kole a do Nwchorů jdeme spolu.

Má velmi krásný sklep – nádherně malovaný. A na sudu před ním chystá pomaličku snídani. Já si chystám techniku. Povídání se příjemně odvíjí. Jak staří známí, kteří se dlouho neviděli.

Při vstupu do rádia mi zbývá čas, dávám instrukce a telefon. Přenosové zařízení selhalo – problém s kodekem. Ale výhoda – pokud problém bude i zítra, možná bude krosna o 1-2 kila lehčí.

Pod tíhou únavy

Loučíme se. Rád bych ještě zůstal, nebo se vrátil. Možná. Do Dolních Bojanovic je to kousek a za hlasitého juchání vcházím mezi první domy. Cítím velkou únavu.

S paní Kašíkovou a Michnovou si povídáme historky a mám k tomu vynikající tvarohové koláčky! Mńam. A hezké a rychlé povídání.

Když odcházím, mám radost, že dneska to bude asi bez zpoždění. Ve Starém Poddvorově na mě čeká pan Uhrovič už na obecním úřadě. Sedáme si do jednačky s kávou a vodou.

Zprvu to vypadá rozpačitě. Pak se ale něco prolomí a ozvídám se spoustu příběhů. Občas se zapomenu a zasním do té doby. Občas mi klesají víčka. Bojuji s únavou. Kafe. To mě vrací zpátky.

Čejkovické příběhobraní

Do Čejkovic se mi jde vesele – mám velmi dobrý čas, užívám si to. Sice mě trochu překvapí, že škola je v Čejkovicích kus od centra, ale je to jen chvilka.

V malé knihovně mě už čeká skupina místních – hlavně dámy z pěveckého sboru, manželé Novákovi a pan Balát. Povídají jeden přes druhého, až z toho začínám moderovat. Nestíhám psát. Naštěstí úpnava se už ztratila.

Přejít kopec z Čejkovic do Kobylí je jen drobná vycházka. Překvapuje mě ale, kolik aut jezdí po úzké asfaltové polní cestě.

Neuvěřitelné Kobylí!

A už jsme mezi prvními domky v Kobylí. Najednou mě poznává několik lidí. Dokonce dostávám nabídku noclehu od jednoho z vinařů.Raději si beru telefon, kdybych podtřeboval – má totiž dost pršet.

Mířím do místního muzea a když vcházím, vidím nějak moc lidí. Tohle nebude jednoduché!

A už je to tady. Chléb, sůl, kroje. Dokonce mě vítají i děti, které mi vyrobily pamětní hůlku. Dostávám kobylský slovník častých výrazů, abychom si u stolu rozumněli.

A ještě úkol: Převléct se do kobylského kroje! Jdu do toho. Tak v tom je daleko větší teplo, než v tom mém outdoorovém.

A pak plno povídání u velkého stolu s lidmi koleem muzea. Moc příjemné. Dokonce dostávám i možnost přespání ve sklípku. S díky příjímám, protože správně tuším, že bude slejvák, jakmile skončíme s povídáním.

Moc za všechno díky! Ale už rychle na kutě – zítra by měla přijet Česká televize, taakže bude náročné dopoledne. Dobrou!