Funím do kopce a najednou se zarazím. Nejdu nějak moc rychle? Jdu. A vadí to? Ne. Jedl jsem něco? Už zase nic. Tak alespoň tu papriku. Tak jo. A nic. Až po dalších pěti kilometrech si uvědomím, že mám hlad. Nabízené jídlo neodmítnu – asi se už potřebuji najíst.

Ráno se budím zpěvem ptáků, za mnou šumí les. Vstávám pravidelně v šest – jednou to bylo i v pět. Ale těch šest se stalo nějakým nepsaným pravidlem. Už je světlo a je všude cítit ta chvíle, kdy je ještě klid noci, ale pomaličku se zvuk mění na ty denní. Kdy je tak trochu zima, ale pomalu mě prohřívá slunce – víc a víc.

Nekonečná Karolínka

Vyrážím po hřebeni, kam jsem došel a mířím ke Karolínce. Sejdu z hřebene dolů po cestě, která není v mapách. Zkušenosti mě už naučily, že se dá projít skoro všude – a skály tady žádné nejsou.

V Karolínce mám schůzku až v devět, ale přicházím už v osm. Tak si nakoupím jídlo a sednu na kávu do nějakého bistra u Městského úřadu. A vyřizuji nějaké ty emaily a malý seznam věcí, na které jsem si včera vzpomněl. Chystám si i vstup do rozhlasu – pak na něj nebude čas.

Před devátou se snažím dovolat starostce, ale má pořád obsazeno. Nakonec se to povede, jenže má ještě nějaké povinnosti. Pak je mám zase já – mám vstup do rozhlasu, ale nedaří se nám se Zdeňkem spojit – selhala technika. Technik to už řeší a až poté, co všechno restartuje, tak to začne fungovat. Takže vstup je dneska až v 9:42.

Pak si povídám s paní starostkou o Valašském národním divadle. O tom, jak tam fungují představení, jak se opravovalo a obnovilo. A dozvídám se, kde u Brna je nejlepší ochotnický soubor – prý v Ořechově! Pak se mi ještě dostanee té pocty zapsat se do místní kroniky. To jsem ještě nikdy nedělal.

Po krátkém rozhovoru běžím do sklářského muzea za panem Štefánikem. Zajímavé povídání – skláři prý byli pořád na cestách, předky má z celé Evropy a v Karolínce je vlastně náhodou. Měl svoji výrobu, ale nebylo lehké ji udržet, i když měl zakázky z celého světa. To už je skoro poledne a já jsem pořád v Karolínce.

Zpátky na hranici

Dlouhým stoupáním se vracím zpátky na hřeben nad Karolínkou. Přijde mi to hodně dlouhé a přitom se mi vrací vzpomínky na události před deseti lety. Na hřebeni se vrací nejvíc – vlastně pokud bych tehdy neudělal na tom místě to, co jsem udělal, dva lidi by nebyli mezi námi. Zvláštní pocit, ale moc hezký. Už se těším, až je uvidím – doufám – v Lanžhotě.

Hranice je tady nahoře dost rozježděná – asi od čtyřkolek a motorek… Na Kohútku to stíhám bez problémů. S panem Kocurkem, majitelem chaty, to nejdřív vypadá dost vlažně. Ale pak se rozpovídáme o strastech a slastech podnikání na horách. Je tady už od roku 1980 a jde vidět, že je z něj horal se spoustou zkušeností. Žije si tady nahoře a podhůří je od něj hodně daleko. Podniká s panem Maczkem ze Slovenska. Je to takový česko-slovenský propletenec.

Tak trochu jiná chata

Zbývá mi dnes posledních asi 12 kilometrů na chatu Antarik. Volám, jestli se mnou počítají a jestli mají volno a můžu tam spát. Procházím krásnou krajinou, byť od Kohútky to začíná být nahoru a dolů a výstup na Makytu mi dá dost zabrat.

Na chatě vidím, že tady se mi bude dobře spát. Antarik je zajímavý tím, že tady nedostanete alkohol a ani maso. Je tady čistě vegetariánská strava. Já v pracovní dny chodívám na veganské obědy a na tuto chatu jsem se moc těšil. Konečně pořádná porce zeleniny – moc dobré.

Povídáme si o chatě – jak to vzniklo, jak je vzali místní, jak se daří takovému byznysu. A kupodivu to jde velmi dobře. Taková jiná chata mezi všemi ostatními – v bývalých německých kasárnách. S pověstmi a legendami. Povídáme si u čaje a pak jdeme spát. Tedy ne, já ještě píšu, ale už za chvíli – dobrou!

Těším se na slyšenou zase v 9:30 na Českém rozhlase Brno.