Ráno mám hodně klidné, jen sejdu z kopce dolů a před zámkem na lavičce snídám. Vychutnávám si ten chlad, který mi dělá dobře – je to jako příval energie a jakobych se sprchoval. Najednou si připadám čistší, i když jsem od začátku cesty ještě nemyl, nebylo kde.

Po osmé vcházím do zámku, abych se potkal s jeho kastelánem Karlem Maškem. Je kastelánem už 33 let a zámek přebíral ve velmi špatném stavu. Dnes je to už místo plné historie. Dokonce se podařilo zachovat i obrazy šlechty a služebnictva. A právě o služebnictvo jde.

Lidový kroj, který se nyní snaží pan Mašek ve městě obnovit, totiž vychází z oblečení zámeckého služebnictva. Je to krásně vidět i na jednom z obrazů. Kroj si na sebe obléká pro naše setkání i paní, která je přímým potomkem služebné vyobrazené na plátně. Nádherné propojení.

Zvláštností kroje je malý kapsář schovaný pod zástěrou přes horní sukni. Kroje zde nosívali mladí při městských slavnostech, národopisných akcích, nebo při setkání rodáků.

Pan Mašek oplývá energií elánem – věřím, že se mu kroj povede znovu oživit a vdechnout mu život. Láká mě na oběd a přemluví alepoň na polévku.

Do Plas cesta krásná, byť deštivá

Vyrážím do Plas údolím říčky Střela. Krásné údolí se skalkami. Potkávám několik dětských táborů. Cesta mi ubíhá příjemně, ale za polovinou začíná pršet. Dávám pláštěnku jen na batoh a na hlavě si nechávám klobouk. Je to takové silnější mrholení, než urputný déšť.

Do Plas přicházím s mírným zpožděním, ale paní ředitelka městské knihovny, Věra Soutnerová, na mě čeká trpělivě ve své kanceláři. Tady je to jen takový malý střípeček folkloru.

V roce 2016 se jim podařilo odkoupit od jednoho vdovce kroj po jeho manželce, který mají vystavený ve vitríně v knihovně. Má typickou plaskou červeno (karmínovo) žlutou výšivku. V Plasích už mají jen tři takové kroje. Mužský už žádný. A bohužel to nevypadá, že by se kroj oživil a začal znovu nosit.

Deštivá podvečerní procházka

Z knihovny se přesouvám do plaského pivovaru. Jsem přitom stále v areálu bývalého kláštera. Ten dnes vlastní památkový ústav. Zajímavostí je, že je v něm uložený palcát, který údajně patřil Janu Žižkovi z Trocnova. Současně je klášter postavený na bývalé bažině – na 5100 dubových pilířích, které musí být neustále zaplaveny vodou, aby neuhnily.

V pivovarské restauraci si krom vynikající desítky dávám hovězí žebra – takovou pochoutku jsem už dlouho neměl. Obsluha je v lidovém oblečení, tak se dáváme do řeči, odkudže pochází ten můj kroj.

Během jídla začíná venku vydatně pršet. No, nechce se mi, ale musím. Vyrážím do deště – zase jen s pláštěnkou na krosně. Cesta vede příjemným lesem a i když prší, nejsem promoklý na kůži a díky merino vlně mé košile je mi teplo.

Podvečerní příroda mě odměňuje spoustou srnek a daňků, vidím i bobry. A v jednu chvíli kousek od sebe slyším i divočáky. Je to jako splynutí s přírodou – cítím se klidně a dobře.

Chtěl jsem dojít až do kempu v Liblíně, umýt se, přeprat si, být ve společnosti u táboráku… Ale v dešti to nemá cenu – to bych byl jen ve stanu. A tak si stavím stan na místě skautského tábora hned u soutoku Střely a Berounky. Jen ho dostavím, spustí se liják. To bylo těsné…