Vstávám už ve čtvrt na pět. Mám to ještě deset kilometrů do Milíkova a nevím, jak budou moje nohy reagovat na další kilometry po asfaltu. Rychle se sbalím a v pět jsem už na cestě. Po dvoustech metrech si nohy zvyknou a jdou. Hurá.

Ráno je ospalé, všude ticho, vlhko od vody. Žádní kohouti, jako u nás, žádní lidé. Vycházím z chatové osady na vlhkou silnici. Ani auta nejezdí. Zahlédnu jen dva muže, co si chystají věci do práce na dvoře domu. Cesta ubíhá rychle.

V Okrouhlé si ještě kousek zajdu k původně gotické tvrzi. Je dost zchátralá, ale aspoň trocha té historie. Pak jen přejdu hlavní silnici a vedlejšími jsem za chvilku na kopečku před Milíkovem. Cítím se, jakobych dneska tady měl končit. Nohy už mě dost bolí, tak scházím do údolí ke kostelu. Vedle vidím statek, ale branka je zamčená, tak nahlédnu do otevřeného kostela a na louce před ním sedám na lavičku a snídám.

U toho se pohodlně natáhnu, i když nohám se mc nechce – ale aspoň nějaká úleva.

Kdepak máme signál?

Mám dost času, tak zkouším přenosové zařízení rozhlasu, ale vidím, že nechytám žádný signál. Tak to se pak budeme muset vrátit na ten malý kopeček – mohl bych tam zajít, je to jen dvěstě metrů. Ale na to nemám při té bolesti nohou vůbec chuť.

Když se po osmé objeví paní Eva Plesníková, restaurátorka z chebského muzea, sotva vstávám. Jsem úplně vyčerpaný. V noci jsem skoro nespal, je to na mě vidět. Veselost a otevřenost paní Plesníkové mě ale nakazí, a tak postupně nabírám energii.

Nejdřív vyjedeme na kopec, kde zjistíme, že signál máme. Tak se vracíme na krásně zrekonstruovaný statek, kde si povídáme o replikách chebského kroje, které sama vyrobila.

Vypráví mi, jak sametem obalovala knoflíky, jak sama dělala složité folklorní výšivky, jak nemohla sehnat stuhu širokou 15 centimetrů z přírodního materiálu. Klobouky si pořídila z Moravy a pak je upravovala. Ale toho vyšívání – obdivně se na tu práci dívám. Zabral jí to dva roky – v době covidu – kdy se jí povedlo vyrobit repliky čtyř krojů – svobodný a manželský pár.

A jdeme do vysílání. Tedy nejprve sedáme do auta, vyjedeme na kopec, vypneme motor, stáhneme okénka a můžeme začít. Je to dost veselé povídání.

Vracíme se na statek, dáme kávu, ještě natočíme video a loučíme se. Když vycházím, zpovídá mě skupinka cyklistů a natáčí si mě u toho na video. Co to?! To mám přeci dělat já…

Nekonečná cesta lesem

Z Milíkova mě to vede nahoru do kopce, do lesa. Bohužel opět po asfaltových lesních cestách. Občas je to šotolina, ale nohy si neodpočinou. Cesta je dlouhá, navíc začíná dost hustě pršet. Chvíli je to déšť jen na klobouk, pak už na pláštěnku.

Pod pláštěnkou už vůbec nevypadám jako šohaj z Moravy, ale jako v protiatomovém oblečku. Už jen dýchací maska mi chybí.

Do Mariánských lázní přicházím už za svitu sluníčka. Při scházení dolů z lesa míjím altánek, ve kterém vyruším velmi mladý pár. Asi to už začíná být tradice této cesty. Cestou nikoho nepotkávám – a tím, že těmi cestami nikdo nechodí, stávají se bezpečnými pro milenecké páry. No jo, co už.

Mariánské zklamání

V Mariánských lázních hledám nějakou dobrou restauraci, ale z první raději hned uteču, neb slyším nějaký cizí jazyk, kterému nerozumím. V druhé se nechám zviklat, i když obsluha vůbec neví, co je elektrická zásuvka – taky cizinci. Dávám hovězí guláš, ale jsem po něm pořád hladový – bylo toho maličko. Na mobilu si najdu restauraci za městem, zvedám se a mířím tam.

Když vyjdu ven, vidím blížící se černé mraky – takže znovu pláštěnka a stoupání do kopce. Jde to ale rychle. Výhoda tohoto počasí je absence hmyzu – toho moc není, tak mě nic neštípe, jak jsem zpocený.

Po pár kilometrech mě vítají dveře restaurace – uvnitř topí v kamnech, tak suším, dávám křenovou omáčku a píšu článek na web. Prostě taková podvečerní pohodička. Vtom mě napadne, že už dlouho nepršelo.

Večerní neklid

Zkontroluji meteoradar a vidím, že do hrdiny je tady déšť, co zůstane dlouho do noci. Rychle balím všechny věci a vyrážím opět na asfalt – nejkratší cestou co nejblíže Teplé. Když mě dostihnou první kapky, zrychluji, když začíná pršet víc, najdu první cestu do lesa a na nejbližším místě kousek od silnice stavím stan. Už prší, tak je to rychlé a mokré.

Ve stanu se svlékám a koukám na svoje chodidla – spousta hodně červených míst, na malíčku puchýř – ale ne zespodu, ale svrchu! Tady není něco vpořádku. Asi nemá smysl dělat hrdinu, a tak náplastmi na puchýře oblepuji všechna červená místa. Představa puchýřů mi není lákavá, raději tomu předejdu.

Celé tělo stále bolí, ale o dost míň než včera. A tak upadám do spánku a daří se mi spát až do šesti ráno…