„Máš na zítra už jen 14 kilometrů, Marku,“ říká mi večer Fanda v telefonu. „Ale pozor na ten Pstruhovec, tam to bude těžké,“ dodává. Ale je to jen 14 kilometrů, to musím do desíti stihnout, říkám si. Večer mi ještě z ČRo potvrzují živý vstup v 10:10, abychom můj seriál vstupů nějak zakončili. Takže to musím do desíti stihnout, jinak by to nebylo zakončení.

Nedospané ráno

Probouzím se už o půl šesté a nejde mi usnout. V hlavě mi probíhá uplynulých 11 dní a 450 kilometrů, které asi už navždy změnily můj pohled na řadu věcí. Jsou to především obličeje, komentáře, lidé, kteří jsou víc živí, než elektroničtí. Upřímnost, důvěra, ochota. Všechno to hezké v nás, jakoby někdo probudil. Asi je to patos, tohle myšlení hned po ránu, říkám si. Jen – na začátku toho bylo – projít důkladně a poctivě pěšky celou historickou hranici Moravy a Čech, což se málokomu takto podařilo, a poznat lidi, kteří na ní žijí. A pak se stalo všechno to ostatní.

Sním své poslední jablko. (A to nevím, že domů táhnu ještě jednu papriku, o které se dozvím až při vybalování.) Zapíjím půl litrem vody. Balím. Jdu.

Nejdřív hezká cesta, pak se ztrácím v lese. Nevede mě nic, jen navigace na mobilu. Navíc jdu mladým lesem. To je to nejtěžší. Čekám, kdy to skončí. Minuty ubíhají. Zase ten pocit, že jdu špatně, že bloudím. A najednou zničehonic hranečník! Úleva – jdu správně.

Proplétám se a nakonec se ocitám na turistické značce u obnoveného hranečníku. Pozoruji stádo muflonů. Fotím. Neutíkají. Jsou asi ochočení, říkám si. Až když se dají jen 50 metrů ode mě na úprk, mi dojde, že z těch lesů už asi moc nevoním jako člověk.  A chápu všechny ty psy, pro které jsem byl vždy atrakcí.

Cesty mě vedou k cíli

Hranice pokračuje po cestách. Vedou mě rychle po turistických značkách až k rybníku Pstruhovec. Dál mě Fanda varoval, že to bude těžké. Jdu.

To je neuvěřitelné, je tam cesta, jak hrom! Úplně nová cesta kolem potoka Pstruhovec, který vede do vodní nádrže Landštejn! Vede mě rychle. Kolem nové červené plastové hranečníky. Ke konci musím uhnout do lesů, abych našel správné pokračování hranice. Opět pak jdu po cestě, kolem které jsou obnovené hranečníky.

Cesta mě vede, pak další tam, kde nemá být. Až jsem u bizoní farmy. Tady musím zase podle navigace, a to celou dobu i kolem vrchu Uhliště. Tam ale narážím na cestu, která mě vede až k červené značce a na rozcestí Slavonický les.

Odpočívám, dopíjím vodu. A pomalu pokračuji do cíle kolem dalšího obnoveného hraničního kamene u silnice 152. A pak to přijde. Opět podle navigace do lesa. Naštěstí mě vede stará hraniční brázda se spoustou hranečníků. Pak stoupání do dalšího lesa. Tady je to horší. Žádná brázda, jen hledání.

Čas plyne. Volají z ČRo, jestli s nimi počítám. Počítám. Naštěstí se čas zpomaluje. I přes těžký terén na samém závěru přicházím k trojmezí už ve třičtvrtě na deset. Volá táta, že už na mě čekají v Maříži. Já mezitím zažívám velikou euforii. „Jsem tady, to je opravdu trojmezí. Tento trojhranný kámen. Jen ten?! Ale vlastně. To je úplně jedno. Znovu se mi vynoří hlasy a tváře. To je to mé trojmezí na této cestě,“ usmívám se.

Moje tělo

Celou cestu jsem to nikdy nechtěl vzdát, i když to bylo místy dost náročné kvůli počasí. Bohužel sníh na Králičáku zatopil mým nohám. Navzdory tomu, že nemívám puchýře, mi na levé noze zespodu pod vlivem mokrých bot vyskočily dva a na pravé patě jeden. Naštěstí to vyřešily gelové náplasti a nějaké plastové obinadlo, které se nerozmočí.

Na pravém lýtku mi kosodřeviny vykreslily nějaké ty odřeniny a modřiny. Naštěstí se to rychle hojilo. Bolesti otlaků byly trochu náročnější. Čtvrtý den, teprve po 120 km, nešlo po ránu moc jít. Ale po hodině už to zase šlapalo. A den za dnem na tom nohy byly lépe a lépe. V Počátkách jsem vše odlepil a vyhodil. A v mokru posledního dne už nebylo co zkazit.

A další bolesti? Každý den se ozvalo něco jiného. Takové malé přeháňky. Tak jsem to bral. Co nevydrželo déle, jak den, nemělo smysl řešit.

A duše?

Takže patos i na závěr? Ale to ne, to se nebude dát číst. Takže duše? Ta chtěla poznat poctivě skutečně všechna zákoutí hranice a alespoň trochu lidi, co na ní žijí. A je spokojená. Moc. A útrapy? Nebylo to jednoduché, ale když bylo nejhůř, stačilo zavolat, nebo se zastavit u někoho na kafe. A říci svůj příběh. Otevřel dveře, pozval na kávu, nebo na příběhy jiných. A o to jde na cestě především. No ne?

A za tento příběh vám všem děkuji.