Ráno vstávám s lehkými obavami, kolik bahna mě asi čeká. Cesta po modré ale vede kus po asfaltce a pak je pevnější – voda se stihla přes noc vsáknout. Takže se šourám hodně pomalu, protože bych do Kobylí dorazil moc brzy. Už se těším na snídani.

V kobylském muzeu je malý ráj na zemi. Nejenže jsou zde vystavené exponáty, ale místní tetičky, jak si říkají, co mají na starosti muzeum, také občas něco upečou, uvaří kávu, a je s nimi veselo. Hned po příchodu dostávám koláče a kafe, sedáme za stůl a povídáme. Dlouho jsme se neviděli a skoro zapomeneme, že máme i živý vstup v Českém rozhlase.

Přijde i na vínko – po živém vstupu – a je to tak milé a srdečné setkání, že se mi ani nechce odejít. Ale vím, že musím. Ještě nejsem na konci a i když mě dneska čeká asi 33 kilometrů, pořád je někdo musí ujít.

Loučíme se a vyrážím přes kopec do Čejkovic, za nimiž by na mě měl čekat František.

Pohodové putování s Františkem

Už na cestě se se mnou spojil František Tichý z Hrušek, že by se rád chvíli se mnou prošel. Inu, proč ne. Domluvili jsme se na cestě z Čejkovic do Starého Poddvorova. Sedám si na lavičku na červené značce hned za Čejkovicemi a po chvilce ho vidím. Moc rád.

Společně pak jdeme procházkovým tempem. U Starého Poddvorova na něj čeká jeho dcera s autem a odváží zase domů. Já jdu pohodovým tempem dál po modré na Hodonín. U rybníků se však nějak zamotám a cestu si tak trochu natáhnu.

Když se konečně vymotám a vrátím na modrou, dostanu se k altánku u Svatého Jana. Tam už sedí dvě dámy, co vyrazily na houby. Dáme se do řeči a je to moc krásné a veselé povídání, až mě to samotného překvapilo. Jenže jsem se zapomněl a vidím, že pokud si chci stihnout v Hodoníně ještě něco koupit k jídlu, než zavřou, mám nejvyšší čas.

Rozloučíme se a vyrazím rychlým krokem na Hodonín.

V kroji napříč republikou

V Hodoníně mají ještě otevřeno, ale tma se už kvapem blíží. A to bych chtěl ještě dojít k hranici se Slovenskem. Procházím nejkratší cestou na most za Hodonínem, co vede přes řeku Moravu. Aby nebylo pochyb, tak jím projdu raději až na slovenskou stranu.

A je to! Právě jsem prošel v lidovém kroji napříč celou republikou a zapsal se tak do české knihy rekordů. A budu moc rád, když mě v tomto rekordu překoná co nejvíce lidí. Vždyť kroje nás spojují s naší minulostí a jejich příběhy jsou samy o sobě krásnou historií.

Takže rychle nějaké fotky, video a pak alou zpátky na Moravu, abych si našel místo pro stan.

Když vyrážím od mostu po hrázi někam k lesu a myslím na to, jak moc jsem si chtěl dát v Hodoníně alespoň točené pivo, ozve se ze zahrady: „Poď, poutníku, na jedno točené!“ Podívám se a jakýsi chlapík mluví opravdu na mě. Tak jo, jedno točené by šlo!

Je to Jenda Stávek se svojí manželkou Luckou a u piva mi nakonec nabídne, ať u nich přespím na zahradě ve stanu. Opravují si tady domek na chalupu, tak je vše rozestavěné. Jejich dcera Nikola bude zpívat na Slováckém roce a zná se s vedoucím vysílání Českého rozhlasu.

Po mobilech se rozjedou informace a už mi vedoucí vysílání píše, abych to nepřehnal, že zítra fakt musím dorazit do Kyjova. Je veselo – pobaví nás to – a hned si dáme ještě jedno točené. Je to skvělý večer – hodně uvolněný, protože zítra mám už před sebou poslední den.

Ještě si chvilku povídáme a pak si zalézám do stanu, abych se vyspal.