Ráno pro změnu zase prší. Balím si věci a vyrážím z kopce dolů k řece, abych se dostal do historické budovy Centra tradiční lidové kultury, které spadá pod Muzeum Vysočiny Třebíč. Tady se potkávám s paní Sylvií Smutnou, která mi vypráví o průvodu královniček.

Tento průvod byl zařazený krajem Vysočina do nehmotných statků kulturního dědictví a koná se pravidelně ve Velké Bíteši. Paní Smutná za mnou musela dojet a vzala s sebou i jednu z královniček – rovnou krále (v tomto průvodu je králem také žena).

Sedíme v teple u kamen, pijeme horký čaj a povídáme si. Mám odsud zase živý vstup do Českého rozhlasu Brno. Jakmile skončíme, najednou kdosi buší na dveře. Dovnitř vejde cizí muž s tím, že mě poslouchá každý den v rozhlase a chtěl mě vidět. Aby neodešel s prázdnou, dávám mu podepsanou pohlednici, kterou jsem nechal vyrobit právě pro tuto cestu a rozdávám ji jako malou pozornost při svém putování.

Prales za Třebíčí

Z muzea vycházím, jak jinak, do deště. Jdu po Brněnské ulici. Cestou se stavím ještě na kávu z automatu v supermarketu a pak vzhůru do promoklé krajiny. U benzinky odbočuji na červenou a doufám, že ke mně bude milostivá.

Zprvu jdu po cestě – sice rozmoklé, ale jde to. Pak už jdu více po louce, zase je všechno mokré. Ale pak se kvůli oplocené holině s mladým stromky cesta točí podél plotu, prodírám se zase keři a stromky. Pak žuchnu do vysoké trávy a nakonec skončím u řeky a cestu si musím doslova prosekávat svojí holí. Jde to pomalu – nejdřív holí setřepu mokro z trávy a pak projdu. I tak jsem zase promočený.

Za Vladislaví opouštím turistické značky a vyrážím po polních cestách, protože se dneska potřebuji dostat co nejblíže Rosicím. Zrovna před Studencem se déšť vypíná. Dneska už nejdu pod špinavou pláštěnkou, ale vytahuji svůj záložní plán – maličkým deštník – stejně potřebuji hlavně ochránit klobouk – zbytek je mokrý i pod pláštěnkou.

Oddechnutí bez deště

Kombinací silnic a cyklostezek se dostávám do vesnička Okarec, pak k Lomu Vicenice – a za ním do Náměšti. Před ní mě ještě nějaký silniční závodní neopomene nahodit vodou z kaluže. Když už neprší, tak aspoň voda z jiné strany.

V Náměšti jsou hospody zavřené, ale nakonec se přeci jen jedna najde – U Cafourků. Dám si teplé jídlo, zavtipkujeme s místními nad mým krojem a mojí cestou. Trochu se zahřeju, oschnu, a vyrážím na další cestu. Místní mi říkají, že je zima, abych se prý přioblékl. No jo, ale já už nic jiného nemám – jen ten kroj. A jen jedno vlněné tričko, které si dávám pod košulu, když je nejhůř. A to už tam je.

Čekal jsem, že bude spíš vedro, než takhle deštivo. Ale zase na druhé straně – v tom chladnějším počasí se putuje snadněji.

Za Náměští kombuínuju turistické značky s polními cestami, projdu Kralicemi nad Oslavou, kde se na chvíli ztratím u rybníka. Ale pak najdu správnou cestu. Bez deště se jde svižně.

Troška toho spěchu navíc

Před Lesním Jakubovem projdu trochu nadrzo přes skautský tábor, ale zamáváme si, takže v míru. Pak mě čeká osamocená cesta kolem bývalého vojenského prostoru a za ním se už trochu smráká. Ale najednou, co nevidím. Pálava! Sice v dálce, ale dýchne na mě domovinou. Na začátku své cesty jsem ani nedoufal, že dojdu až sem – a pořád pěšky se všemi věcmi. Najednou mi dochází, že své putování asi opravdu dokončím, že to moje tělo zvládne.

Rád bych s Příbrami stavil alespoň na chvilku v místní hospodě, neb mám tady taky několik známých, ale naopak přes Příbram procházím svojí nejvyšší možnou rychlostí, abych stihl do setmění najít nějaké suché místečko v lesích přímo za ní.

Vyjdu na kopec, pak chvilka hledání a nakonec moc hezké místo na jehličí a v suchu. Mám za sebou 42 kilometrů, ale před sebou klidnou noc.