V ruce držím svařák, venku lije jako z konve. Ajaj. Nechce se mi to víno dopíjet, abychom už nemuseli jít. Už už se zvedáme, když Marovi říkám, aby ještě seděl, že si chci něco napsat. S úlevou si sedá a je vidět, že se mu ven taky nechce. Volám ještě Františkovi do Řásné, že u něj budeme kolem poledne. Povzbudí mě, že jsme borci, že jsem fakt přišli.

Ráno se budíme v půl osmé a nechce se nám z postele. Bodejď. Vždyť jsem až do jedné ráno psal tento deník. Mara už spal, ale taky jen o necelou hodinku víc. Ponocování s Šalandy v Třešti bylo moc příjemné, ale cítíme ho. Čekáme každou chvíli déšť.

Jakmile máme sbaleno, rozprší se, takže vytahujeme věci do deště a vyrážíme z penzionu na náměstí. Ještěže jsme spali dneska v penzionu – hodí se to – nebalíme stan do deště. Ještě malá snídaně v obchodě a opouštíme Třešť, město betlémů.

Na rozloučenou se zase rozprší o něco víc. Kupodivu mi to tolik nevadí. Přemýšlím, proč. No, vlastně – jdeme po cestě. Naposledy jsem se v dešti musel prodírat křovím a stromy, jít přerostlou trávou – prostě čímkoli, co zrovna bylo na hranici Moravy. Dneska nemusím – jdeme po asfaltce, pak po polní cestě, nebo po pěšině.

Oáza na Roštejně

Míjíme rybníky – místy přestává pršet a krajina se vyčistila. Vykukuje na nás, jakobychom byli v Irsku. Pěšinkami míříme k hradu Roštejn nad Třeští. Máme si zacházet? Bude tam nějaké občerstvení?

“Je tam hospoda,” řeknu dost nahlas, takže vidím, jak to rozesmálo obsluhu. Vcházíme dovnitř a s úlevou si objednáváme svařák. Dáváme dohromady dnešní plán a obvolávám Šalandy, které chceme navštívit – že jsme živí a že k nim asi opravdu dojdeme.

Včera tady byla nějaká soukromá akce kamarádů obsluhujícího personálu. Ještě dojídají snídani. A protože v Třešti je nejvíce Šalandů, prohodím jen tak: “Neznáte nějakého Šalandu?” Usmívají se. “Takže někdo z vás je?” … “Ne, není, ale spolumajitel této hospody je.” … Dochází mi to: “Není to Michal Šalanda?” A je. Tak jim načrtnu náš příběh, ale je vidět, že nás mají spíš za blázny. Michal mě hned napadl proto, že provozuje restauraci Švejk v Telči a máme se s ním dneska vidět.

Od kávy ke kávě

Venku se zatím dost rozpršelo, ale než se vymotáme, už prší o dost míň. Scházíme dolů do Řásné kolem Velkého a Malého pařezitého rybníka. Ten Malý je vypuštěný a fakt jsou v něm velké pařezy. Tak, že by opravdu proto ten název?

Řásná je maličká vesnička a Františkův domek v řadovce najdeme snadno. Vítá nás povzbudivými slovy, vaří se kafe, na stole buchta. Rozklíčujeme celou větev Šalandů z Vystrčenovic a my jim na oplátku povíme o jiných větvích Šalandů. Je to krásné setkání. Navíc se mezitím venku obloha protrhá a po rozloučení nás čekají úžasné podzimní výhledy do krajiny.

Užíváme si to. Podzim, svobodu pohybu, přívětivost Šalandů a celý ten náš nápad. Nohy nám jdou samy – už neřešíme chodidla, jen únavu po krátkém spánku. No nic, doženeme to večer ve stanu.

Mezitím přijdeme do Krahulčí k velkému stavení, kde bydlí Michal. Vítá nás v altánku na příjemně upraveném dvoře. Další kafe a slivovice s medem – prý experiment, ale velmi dobrý a dneska se nám dost hodí. Michal nám při ní poodkrývá telčskou větev Šalandů, kterou zatím nemáme kam navázat. Ještě volá tátovi v lázních, který nám taky trochu pomůže.

Poslední lijavec

Loučíme se a vyrážíme do Borovné, která je jen přes kopec. Ten kopec je však nejhezčím, co jsme dnes šli. Když scházíme k vesnici, užíváme si to. Koukám do aplikace na počasí a utvrzuje mě, že tady už dneska pršet nebude. Schovávám pláštěnku z krosny, klobouk a bundu. Za pár minut poté se spustí silná dešťová přeháňka, při které dobíháme do Borovné k domku Šalandů. Mám promáčené kalhoty, vlasy a krosnu.

Naštěstí mají uvnitř teplo. Roztáváme u další kávy a zjišťujeme, že Jaroslav, který je zde starostou, patří do vystrčenovské větve. U stolu s námi sedí ještě jeho žena Dagmar a syn Jaroslav. Jsou hodně milí, ale my už dost unavení. Probereme několik rodinných drbů a příběhů, a pak se loučíme.

Ještě si užijeme divoká jablka u cesty a vystoupáme k Dačicím, abychom se zabydleli se stanem v lese a dneska si zalezli o trošku dřív. Musíme se pořádně vyspat a nabrat dech. Jsme téměř v půlce cesty – máme za sebou přes 160 kilometrů.

Takže dobrou noc od Šalandů z lesa.