Top
  >  Deníky z cest   >  Aš do Kyjova   >  Den sedmý: Na Prahu!

Ráno vstávám brzy, abych měl tu spoustu asfaltu a betonu, co mě čeká, co nejdřív za sebou. Minu Karlík, zříceninu, co bývala tvrzí. Měla za úkol obranu Karlštejna, ale podle mýtů to byl právě hrádeček, kde mohly spát ženy, když už to měly na Karlštejně zakázané. Taky jsem tam chtěl spát, ale včera už nedošel.

Procházím mezi chatami, domky… Tiché vlhké ráno. Na jedné z laviček snídám – sušenou vepřovou panenku, škvarkovou pomazánku a zbytek žitných sucharů. Procházím lesem nad Černošicemi a blížím se k Radotínu.

Vtom začíná pršet. Nevzrušuju se, dávám na krosnou pláštěnku a dál jdu jen v klobouku. Jak se blížím Praze, je orientace o dost náročnější. Je tady plno různých vyšlapaných pěšinek, cest navíc… Párkrát lehce zabloudím a musím se vracet.

Najednou ale zahřmí a začíná pršet o dost víc. Jako n zavolanou se objeví přístřešek. Sice do něj nesprávně provedenou stříškou zatéká, ale aspoň tolik nemoknu. Po dvaceti minutách už to ale začíná být nuda. Tak dávám pláštěnku a jdu v dešti do Radotína.

Dobře jsem udělal. Zachránila mě velká budova Alberta. Limonádka, pivko, kávička – prostě všechno.

Rychlostezka do Prahy

A pak zase bez pláštěnky do deště a rovnou po cyklostezce kolem Berounky a pak kolem Vltavy. Potkávám jen pár lidí, většinou cyklistů, nebo běžců. U Barrandova mostu se zapovídám se sprejery – nechají mě to i vyzkoušet. Prý se teprve učí a hodně je to baví. Plochy tady jsou legální, tak se mohou učit dosyta.

Loučím se a přecházím poprvé v životě pěšky Barrandův most. Tolikrát jsme ho projel autem, a najednou pěšky. Do toho mi volá mé bratříně – Marek Šalanda. Jsou prý v Praze, zrovna přiletěli z Kréty. Dáváme si sraz u národního divadla.

Dorazím tam před druhou odpoledne, právě, když dojídají. Tak si taky dám – kachničku se zelím a knedlíky, když už jsem v té Praze.

Pobízím Máru, že by mohl jít teď za mě z Prahy do Pelhřimova. Ale má prý jen kufr na kolečkách a zapomněl si paruku. Tak prý příště.

Slavná budova rozhlasu

Po rozloučení mi schází už jen asi osm kilometrů na Hybešovu 10, do budovy Českého rozhlasu, kde mám teď spát dvě noci, co budu v Praze. Jdu po cyklostezkách podél řeky. Jak padnu na pokoj, který se jmenuje mimochodem „ženský pokoj“, nejsem schopný se hodinu hnout. Jen ležím, pospávám, nohy nahoře…

Až k večeru se odplížím k blízké restauraci, kde se najím a požiju další bouřku. Trochu prochladlý se vracím na pokoj, kde je dost teplo. A do rána už jenom spím.

O patro pode mnou se nachází slavné studio A, kde nazpívali své písničky tak slavní zpěváci, jako Karel Gott, Marie Rottrová, nebo Eva Pilarová… Hezký pocit. Dobrou.