Co teď?! Za chvíli mám živý vstup, nic není připravené. Dole na mě už čekají. Joža za mnou jede na kole. Ale já nutně potřebuju!

Ráno jsme celý dolámaný. Bhužel jsem v noci zakotvil v tábořišti u přístaviště Petrov. Já, který se takovým místům zásadně vyhýbá! Postavil jsem stan, v přístavišti napsal článek, odpočinul si tou večerní romantikou přístavu. V okolních stanech se neozývá nic hlasitého. Bude klid.

V jednu mě vzbudil obrovský křik. No ano, v těch stanech nikdo nebyl a teď se opilí vracejí z Plžů ze sklípků! Zkouším to nějak přežít. Hluk trvá chvíli, pak odpadnou, usínám napodruhé. O půl čtvrté se však dva z partičky od Nového Jičína probouzejí a dost nahlas se baví tím, jak minulou noc sužovali Rakušanům vedle mě, že by bylo super nějaký stan přivázat k autu… Po půl hodině mizí někde dál v přístavu, usínám. Aby se v půl šesté všechno opakovalo…

Překvapivá Strážnice
Vstávám už v šest, nemá smysl se převalovat. Balím a nadávám si, že jsem nezůstal kus před přístavištěm na hrázi – daleko od tohoto. Právě proto zásadně nespávám v kempech ve stanu. Vždycky nadivoko – je to bezpečnější, klidnější a dokonce mnohdy i hygieničtější.

Pomalou chůzí přicházím do Strážnice. Kousek od Baťova kanálu si na lavičce převlékám košili. Budím pozornost. To ještě nevím, že jsem vyšel na titulní straně Hodonínského a Břeclavského Deníku.
Za chvíli zvoním u paní Marie Matyášové. Otevře zděšená paní. Úplně se leknu. A hned vím, proč. Není to paní Matyášová, zvoním v osm ráno v sobotu na špatný dům. Aj. Hned chybu napravím a ocitám se ve velmi přátelské atmoféře. Při kávě si povídáme o Strážnici a veselých historkách.

Od paní Matyášové mířím k panu Hubnerovi, který si před cestou objednal moje knížky a já mu zapomněl přibalit pohlednice. Tak mu je rovnou nesu, osobně. Je moc rád, dáváme si vodu a vytahuje i škvarky! Tak to si dám – nějaký ten tuk se mi bude hodit. „Nejezte je ale samotné, jsou dost tučné, proženou vás,“ říká mi pan Hubner. Mávnu rukou, že jsem zvyklý.

Průšvih se škvarkami
Pak mě už jen čeká rovinka a mírná vlnka do Tvarožné Lhoty. Je asi největší pocitové teplo od začátku cesty. Snažím se udržet krok. Právě, když jsem už na vrcholu té vlnky, dochází mi čas. Dnešní vstup do rádia je už v 10:45 a já to nemám připravené! A najednou to přišlo! Děsné křeče! V hlavě mi jen blískne: Škvarky! Do toho milá volá pan Janča, že by se se mnou rád potkal – jen pozdravil a chvilku mě doprovodil.

Mizím za stromy. Nestihnu to. Rychle vytahuji poznámkový blok a dělám přípravu na vstup. Ve stoje. Až to připravím, mohl bych si ulevit, třeba to stihnu. Nestihnu, sotva dopisuji poslední jménu, už volá Zdeněk. „Ne, Zdeňku, musíme přes mobil, jsem v prkérní situaci,“ vysvětluji, co se stalo. Zdeněk se směje. Na mě praží slunce, lítá tady kdeco.

Živý vstup do rádia. Najednou nic necítím a jen se soustředím na poznámky. Vše dokončím, vypínám telefon, stahuju kalhoty a… Konečně. A najednou mi to dojde. Že já řekl místo Maytášová Mayerová? Ale ne, uklidňuji se. Řekl jsi to, co bylo v přípravě na papíře. Uklidním se. Nedá mi to, podívám se do poznámek. Je tam fakt špatně podruhé paní Mayerová. Ach. Mrzí mě to.

Mířím na Horňácko
Rychle se balím a vybíhám na silnici. Pan Janča po chvilce přijíždí a doprovází mě do Tvarožné Lhoty, kde už na mě půl hodiny čekají. Paní Eva Tomečková a dva páry chasy. Bavíme se o hodech, krojích, o vtipných historkách. Líčím i tu svou – novou.

Rozloučím se a vyrážím kousek přes pole a pak po asfaltu přes Kněždub do Lipova.
V Kněždubu mě zastavují – poznávají mě díky televizi. Takže něco do kroku a hlavně voda! Skvělé osvěžení!

Do Lipova jdu nejkratší cestou – pole, asfalt, přeskočím přes potok. A už jsem na zahradě pod stromem a sedím s pány Petrem Galečkou a Ladislavem Jagošem. Bavíme se o škole, folkloru, dělání „na potvoru“. Hezky se vždycky při těch povídáních zchladím. A pravidelně vypiju 1,5 litru vody.

Další setkání mám v Louce, ale nemohu se dovolat. Tak zkouším na pana Maňáka zazvonit. Je doma. Tak alespoň na chvíli. Ukazuje mi mítní kordulu, povídáme si víc o životě. Koukám na hodinky, že už je čas. Suchov je dost daleko, musím jít.

V další republice – Suchovské!
Celý den mi všichni říkají, že Suchov nemůžu stihnout. Tak to vezmu napříč poli. Najednou zarostlý potok. To ne. Prosekat se vegetací? Ne. Přemýšlím. Najednou vidím malý průchod do té zeleně a ukazuje se, že to je nenápadná cesta skrz. Procházím. A pak zase polem, nelesem, vedrem.

Vystoupám na kopec a už ji vidím! Velká Javořina! Blízko. Vypadá to na déšť. Moje aplikace nehlásí srážky. Přidám do kroku. Do Suchova dorazím celý propocený. Vlastně. Celý prpocený celou cestu přicházím skoro na každou návštěvu.

Čeká na mě paní Olga Floriánová, kteerá se zabývá Suchovskou republikou a jdeme společně k Zemčíkům. A tam je veselo. Celé povídání se hezky rozvíjí, je to hodně zajímavé! Venku se stmívá. Omlouvám se, musím jít.

Jenže venku se ještě zapovídám s paní Floriánovou, na konci Suchova s místními a do hory jdu už s čelovkou. To bude. Neznám to tady. Mé rozjímání přerušují první kapky deště, začíná pršet víc. Rychle hledám místo, stavím v dešti stan… Pak do něj padám únavou. Nechci nic, jen spát. V tichu s kapkami deště. Usínám.