Top
  >  Deníky z cest   >  Hranice Moravy a Čech   >  Den šestý: Ještě víc vody

Pokouším se přeskočit potok. Je moc široký. Tak se chytám větví keře sahající z protějšího břehu. Přitahuju se jimi. Skáču. Křup. Větve mi zůstaly v ruce. Silou všeho, co mi ještě zůstalo, převažuji tělo dopředu. Padám do trávy. Uff.

Pravý, nebo levý?

Ráno vstávám ještě před šestou. Chci být ve Žďáru co nejdřív, protože tam na mě čekají. Pravý, nebo levý břeh Svratky? Zůstávám na levém (z pohledu toku řeky), kde je i ubytovna. Protáhnu se nějakými zahrádkami, oploceným pozemkem a pak už hledám cestu podél řeky.

Objeví se pěšinka, která mě vede proti proudu. Romantika. Hezké výhledy. Dneska si vynahradím ten včerejšek. Vyjdu z lesa a v dálce už vidím Herálec. Svratka má po těch deštích hodně vody. Všechno je promáčené, a tak mi začínají trochu vlhnout i boty.

V Herálci hranice opouští koryto a obchází kousek lesa na pravém břehu. Přecházím přes mostek a snažím se to obejít. Je to teď taková malá bažina, kterou si hledám cestu. Jde to pomalu. Už vidím pevnou trávu, tak ještě poslední krok, a …!

Tráva pod nohou povolí a propadnu se po koleno do bažiny. Snažím se rychle pomoci druhou nohou. Propadá se taky. Tak rukama. Vydrápu se ven – nohy od kolen dolů jsou od bahna… Musím jednat rychle. Vytáhnu toaletní papír, otírám, co jde, vyhrnuji nohavice. Nohy z bot ven, ponožky pryč, otírám bahno i zevnitř bot. Ach jo. Stalo se. Mohlo to být horší. Dneska už v suchých botách nepůjdu.

Cesta plná hranečníků

Za Herálcem nevím, kterou stranou se dát. Ptám se staršího pána v zahrádce. „No, běžte nejdřív pravým břehem a pak přejděte na levý. A nahoře už to je jedno, to si přeskočíte.“ Váhám. Na prvém břehu jsou vidět v dálce zase mokřiny. Přejdu na levý (z pohledu toku řeky). Po chvíli vidím široký přítok zprava, přes který bych se nedostal. Levá byla dobrá volba.

Blížím se k lesu, Svratka už je menší, ale že by se dala jen tak přeskakovat, na to nevypadá. U lesa vidím, že stejně musím na druhou stranu. Naštěstí je přes vodu spadený kmen. No, už je trochu nahnilý. Zkouším, jestli nepraskne. Drží. Pomalu přejdu, trochu to v něm křupne. Ale to už jsem na druhé straně.

Řeka mě vede lesem. Moc hezké. Na to, jak jsem vysoko, je le pořád široká. Až v okamžiku, kdy se hranice odpojuje od Svratky, se mi daří ji přeskočit. Musím. Stoupám směrem na Kamenný vrch.

Jakmile opouštím i další potok, otevře se přede mnou široká cesta. A na ní jeden hranečník za druhým. Všude stromy se dvěma pruhy! Paráda! Takto se mi půjde skvěle. Dokonce v místech houštin jsou udělané čerstvé průseky.

Bloudění v lesích

Dostanu se tak až na Kamenný vrch a cesta je krásně značená i dál. Už scházím z Vrchu dolů a na křižovatce se podívám do mapy na mobilu. „Zas se to nechytlo,“ říkám si. Navigace ukazuje, že jsem na úplně jiné straně kopce, než bych měl být. Čekám, zkouším se otáčet. „Ale chytlo! Aj! Jsem špatně.“

A zpátky musím zase přes kopec. Vybíhám nahoru a nahoře chvíli hledám správný směr. Nejsou tam žádné značky, musím improvizovat. V ruce mobil, mokré boty. Jdu. Za chvíli mě vede stará cesta. Ale jen nějaký ten kilometr, pak musím zase do lesa a hledat si cestu. Jsem už hodně unavený. Nebaví mě to.

Kolem půl jedné se dostanu z lesa na louku pod Cikhájem. „Teprve tady?“ Mám strach, že se do Žďáru dneska nedostanu vůbec. Shazuju krosnu a dojídám zbytky jídla v batohu: rohlíky, sýr, slaninu. Ještě vodu a jdu.

Na kraji lesa mě přivítají červeně natřené kolíky. Jdu správně. Lesem to jde docela rychle. Překvapivě. Rychle se dostávám na Český kopeček, odkud už jen podél potoka scházím ke Žďáru. Telefonuji. A zase kvůli tomu odbočím jinam. Vracím se.

Spousta vody

Potok se pod lesem rozšiřuje a je nemožné ho přeskočit. Potřebuji ale na druhou stranu. Za chvíli se totiž vlévá do ještě většího – a přes ten se už nedostanu. Chytám se větví v protějším břehu a málem padnu do potoka. Uff. Představa celého se všemi věcmi ve vodě mě zamrazí. To bych asi mohl jet rovnou domů – maluji čerta na zeď.

S potokem se dostanu až k mokřadům u Zelené hory. Potřeboval bych na druhou stranu, ale není, kde. Vidím jeden kmen – ale pokud mě neudrží. Už neriskuji. Volá mi Vlaďka Procházková, která mě má půjčit loďku na převoz přes Pilskou nádrž. A říká, že za chvíli bude Ptačí stezka, kudy projdu suchou nohou.

A opravdu. Přes chodníky Ptačí stezky se dostanu na kopeček nad Pilskou nádrží k historickému hraničnímu kameni. Sedí přesně. Pak scházím k nádrži, kde už na mě Vlaďka čeká se svým přítelem. Fotíme se u umělecky pojatého hraničního kamene. Ten nesedí – je mimo hranici. Z orlice a lva nejsem moc nadšený – kdyby byl jen ten kámen, bylo by to hezčí.

S Vlaďkou a jejím přítelem jdeme do restaurace – na kávu a pivo. Povídáme si. O cestě, o lidech, o práci. Jdeme na to. Vlaďka je z příspěvkové organizace SPORTIS, která spravuje u Pilské nádrže půjčovnu lodiček.

Odněkud se objevuje Standa se svojí přítelkyní Lenkou. Ano, ten Standa, který na mě čekal u Jobovy Lhoty. Nalodím se a odvesluji i s Vlaďkou na druhou stranu. Vlaďka mi dává instrukce, abych jel co nejpřesněji po hranici. Její přítel nás nahrává na video ze břehu.

Na druhé straně na nás čeká i Slávek s Lenkou. Fotím, točíme videa. Taková malá show. Loučíme se. Vlaďku s přítelem čeká cesta loďkou zpátky, my jdeme do restaurace na pivo. Po telefonu se se mnou domlouvá Veronika Chlubnová z turistického oddílu v Újezdě.

Vyzvednou si mě autem a jedeme do Újezdu. Na hranici tam udržují místo česko-moravského setkání, které postavili pan Blažek s panem Vlčkem ze Sirákova. Každý rok u něj mají velkou slavnost. A se Sirákovem se střídají, kdo ji bude organizovat. Letos ji má na starosti Sirákov.

Večer přichází jejich turistický oddíl. Jídlo, pití, kytara. Však to znáte. Končíme až v jednu ráno. Její muž František se se mnou ještě domlouvá, že by druhý den šel kus se mnou. Domluveno. Zítřek bude holt muset trochu počkat.