Nějak mi to nesedí. Fakt jsem si naplánoval kolem sedmé večer setkání v Ratíškovicích a v osm ráno ve Strážnici? Pěšky? Naplánoval. Bude dobrodružství.

Konečně jsem se v noci vyspal. Poprvé na cestě. Kolem stanu to večer bzučelo jak v úlu, ale ráno už nic. Probouzím se brzy, abych napsal článek. Nechal jsem ho na ráno. Chtěl jsem hlavně spát.

Scházím z vinice dolů ke staré železniční trati. A vzpomínám, když mi bylo -náct a jezdíval jsm hodně vlakem. A často chodil po pražcích. Hledám tu rosu na kolejích, ale už je pryč. Slunce už vyšlo a vysušilo.

Jak folklor spojuje

Cesta do Terezína se mi zdá dlouhá, ale není. Přicházím na čas, ale míjím domek Marie Mayerové, protože mám špatnou adresu. Poslal mi ji včera kolem desáté v noci starosta Terezína.

Vůbec netuším, kdo to je. Nevadí. Milá paní na zastávce autobusu se ptá, ke komu jdu. A vrací mě zpátky.

Paní Mayereová mě už vylíží z okna. Vítání. Káva. Viděla mě v televizi. Sympatie. Povídání. Trošku smutné, ale i takový je život.

Při vstupu do rozhlasu mi zase nefunguje přenosové zařízení. Nemá signál. Takže telefon. Nevadí.

Loučení a vyrážím do Čejče. Z aut na mě hodně mávají, troubí, přibržďují. Je to taková měrka folkloru. Nejde o mě. Jde o ten kroj. Kde mají vztah k folkloru, ptají se, nebo alespoň řeknou, že hody už byly, nebo teprve budou. Jako vtip.

V Čejči mě zastavuje pán z Hovoran. Fotíme se – je moc rád, že mě vidí. Na úřadě m konečně řeknou, kam mám jít za manželi Rylkovými. Sice mě na úřadě zvou na něco dobrého, ale pro mě jsou důležité příběhy, tak se omlouvám.

U Rylků jsou i manželé Stávkovi – no, výborně, bude veseleji. A je, každý něco přidává, a poznámky se rychle plní. Další zastávka bude v Šardicích.

Jako u příbuzných

Scházím kolem vinic do Hovoran a najednou si všimnu SMS pozvánky na koláčky v Hovoranech! Tak to je moc milé. Neodmítám. Cestou se navíc znovu objeví pán, co byl v Čejči. A dokonce je příbuzných těch, ke kterým jdu! Tak jdeme spolu. Nepřipadám i už vůbec jako na cestě, ale mezi známými.

Sice jsem nedostal žádný další příběh, ale kláčky byly vynikající! Moc děkuji! Pak už v přímém slunci mířím do Šardic. Za panem Jozefem Zajícem.

Je nedůvěřivý. Trochu ho překvapím tím, že potřebuji veselé, nebo zajímavé příběhy. Pocházíme hrmady jeho poznámek – ručně popsaného způsobu života v Šardicích. Také má zápisky ze svých cest, když řídil kamion. Hmm.

Rozpovídá se až po chvíli, takže nabírám lehké zpoždění. Jakmile se rozlučíme, čtu si zprávu od pana doktora. Volám mu. Čeká ve sklípku a mám jít za zvukem houslí. No teda!

Pan doktor Břeň mě čeká s příjemným osvěžením v podobě hudby, šardické paštiky a koláče. Krásné a milé. Moc hezké. Zabředneme do filozofie folkloru, do poselství mé pouti… Je to hluboké – ale nějaký skřítek mě uvnitř brzdí. Chce veselé příběhy!

A to jsme správně. Jaromí Břeň je totiž píše! Jednu mi čte – jsou krásné – v nářečí… Nářečí. Něco mi někde zasvitne. Uvidíme, jak se to uloží a co se s tím stane.

Poslední pozdní setkání

A pak už loučení. Do Ratíškovic je to kus. Nechám se vést nejkratší pěší cestou s pomocí mobilu. Jásám, že to není po asfaltové cyklostezce. Jakmile se ocitnu uprostřed rákosí s mnoha komáry a ovády… Aj, ale už se nevracím. Jdu.

Vracím se na asfalt. Vcházím do Dubňan. Nulová reakce na kroj. Ani v obchodě žádný posměšek. Už vím, proč se mi tady nepodařilo nic domluvit…

V Ratíškovicích si povídám s panem Stanislavem Kadlčíkem. Celý jeho životní příběh. I jak se dostával z mozkové mrtvice, která ho zkolila pár dní poté, co šel do důchodu. Od ochrnutí ho prý zachránily kmenové buňky. Hmm.

Pak se stáčíme ke včelám a knize o místním nářečí: ratíškovštině. Bavím se jednotlivými výrazy. A už jsmne zase u nářečí. Jako pokračování tématu ze Šardic.

Noční pochoďák

Je osm. Rychle se loučím. Co teď? Musím se dostat co nejblíž Strážnici. Jdu. Po nepříjemné silnici do Rohatce. Auta jezdí rychle a bezohledně. V Rohatci jsem už za tmy, ale nemusím uskakovat autům.

Za Rohatcem mě čeká ještě kousek frekventované silnice přes řeku Moravu. Zapínám světlo na mobilu a svítím si na žluté nohavice, abych neoslňoval, ale viděli mě. Funguje to.

Po chvíli se stáčím doleva na hráz klem řeky. Jdu. Na chvíli mě viděsí auto, jen tak odložené. Svítím do něj – je to v úseku, kde mohlo sjet z cesty. Naštěstí tam nikdo není, tak si oddechnu.

Jdu dál. A přemýšlím, až kam. Cestu mi zkracuje dlouhý telefonát. Kam až? … Jdu dlouho. Až v deset v dálce uvidím světla. Tak dobře. Dnešní večer bude napůl mezi lidmi.

POZOR! Zítra, tedy vlastně dneska – v sobotu – budu mít vstup na ČRo Brno až mezi 10:45 a 11:00. Na slyšenou!