Signál! Není signál – jak dlouho nebude?! Stihnu živý vstup do rozhlasu?! Koukám na druhý telefon ve slovenské síti. Funguje. Tak pošlu jiné číslo do rádia, když bude nejhůř. Ale ten signál. Najednou cítím, jak vratké mám spojení.

Ráno se probouzím dlouho. Sice je to už po šesté, ale nechce se mi z vyhřátého klobouku v podobě spacáku. Není kam spěchat. Dneska mám plánovaný odpočinkový den – málo kilometrů a tři schůzky. A taky velmi krásnou krajinu.

Dlouhé ráno, pohledy a louky

Balení stanu, snídaně… Všechno trvá docela dlouho. Pak se konečně vydám na cestu nad nádhernými loukami a dívám se zezadu na Vršatec. Vyšplhám se na Kaňour, abych za ním uviděl ideální místo na nocleh. Tak měl včera ten ogar pravdu – lépe dojít až na Kaňour, tedy spíš za něj.

Najednou v lese vidím dva mladší turisty s krosnami. Jááj! Úplně první praví turisti na cestě! Na chvíli se s nimi zastavím – jdou do Valašských Klobúk od Vlárského průsmyku. Já opačně – spali prý tady kousek v lese. Jaj, to je škoda, kdybychom popošli každý včera kousek, hned jsme měli malý tábor.

Ještě kousek louky a pak se stáčím k Vršatci. Tam je plno. Tedy plno těch, kdo až k němu dojeli autem a teď se rozkoukávají a přemítají, co s tím budou dělat. Kam se vrtnou – na hrad, na skály, do lesa?

Ještě kousek předtím jsem si prohlížel malou kapličku se spoustou lavic kolem – prý na Brezové. Co se tady asi děje? Optám se ve Vršateckom Podhradí.

Vesnice, která neměla existovat

Dobrý den, vy jste pan Jozef Prekop? … Ano, jsem… Tak mám s vámi domluvený… No, já o vás nevím… Aha… Prý jste místní pamětník… Jaaaj, tak to je můj táta támhle. S panem Jozefem Prekopem si povídáme o tom, jak na konci války málem celou vesnici vyvraždili a vypálili Němci. To když partizáni postříleli místní posádku. Naštěstí jeden z nich přežil a řekl, že to nikdo z vesnice neudělal. A jak v roce 1962 vesnice vyhořela a díky tomu jsou tady docela nové domy, které vypadají dost podobně.

Od jeho chalupy se vracím zpátky k Vršatci a za ním hledám zkratku do Sidonie. Asi za to může ztráta signálu, nebo stále větší teplo, jak klesám dolů, ale zabloudím. A to docela hodně – mapa mi říká, že prudce klesám, ale já prudce stoupám. Mapa ukazuje, že jsem v lese, ale já jsem na louce v bažině. No, to bude veselo.

Nakonec se i s mapou najdeme a trefíme červenou značku, po které klesám do Sidonie.

Tady už o rozdělení nemluvme

Sidonie je hodně dlouhá – má část Kopanice a pak se dostanete dolů do Sidonie, kde bývala sklárna. S paní Silvií Minářovou ale probíráme současný život. Spolek pro obnovu Sidonie a vše, co dělají pro zpestření života v osadě, která patří pod Brumov-Bylnici. Je ráda, že se s ná nechci bavit o rozdělení, nebo vztazíh Čechů a Slováků: Ty jsou prý dobré a žijí, jakoby hranice nebyla. A nechtějí vytahovat nějaká témata jen proto, aby byla.

Už je dost teplo a já jsem už hodně dlouho bez signálu. Blíží se můj vstup do rozhlasu, a tak se loučím a snažím se dostat rychle do Vlárského průsmyku, kde už signál je, ale žádné másto, kde bych mohl psát poznámky. Mezitím jsem volal Stankovi, kamarádovi z Dubnice nad Váhom, aby pro mě přijel.

Proč přijel? Inu proto, že v Dubnici nad Váhom žije nevídící keramička Soňa, ke které bych se rád zastavil. A také proto, že tam žije druhá polovina naší rodiny, takže bych je rád viděl. Když je cesta o Česku a Slovensku, tak v ní nesmí chybět.

Oáza v Dubnici

Stanko mě nakládá do auta a jedeme co nejrychleji, abychom mohli někde zastavit, až budu mít vstup do rozhlasu. Mezitím ztrácíme signál a spojení. Naštěstí to stihneme na benzinku a živý vstup může začít. Uff! Vlivem stresu spletu příjmení pana Janošíka a udělám z něj Štefánika – jaj. Hloupé, to mi zas bude ležet v hlavě – zítra to musím opravit. A přípravy začít dělat víc v klidu.

Je už dost teplo, padá na mě únava šesti dnů a více než 20 schůzek. Musím se víc soustředit. Po vstupu dorazíme k Soni Zeliskové – a to je vzpruha. Soňa je nevidící od svých 26 let, ale má úžasný smysl pro humor a je celoživotní bojovnice. Popisuje svoji cestu k výrobě keramiky, která ji dnes uživí. Nádhera.

A pak už jen samé dobroty u mé druhé maminy, přijde i její sestra a večer se stavím ještě u Stanka a Boby na kus řeči. Najednou si nepřipadám jako na cestě. Při loučení však padne – vyzvednu tě v 6:45 – a jsem zpátky. Takže dobrou a zítra zase na cestě na viděnou.

Vstup v Českém rozhlase Brno bude opět ve 14:45 – tedy někdy mezi 14:45 a 15:00 – není to úplně přesné.