To už je tolik hodin?! Jaaj. Tak to tam dneska nestihnu. Koukám do mapy, kolik jsem zatím ušel a kolik mám před sebou. Jak velké je zakulacení země? Tam bude určitě zkreslení – to nemůžu stihnout. Za 2,5 hodiny mám ujít víc, než za celý den do tří odpoledne…

Nádherné ráno na Bobku – spousta světla, čerstvého vzduchu a za jemnou mlhou vidím prosvítat slunce. Bolest pravého kotníku se naštěstí rozplynula po pár krocích do lesa. To bude dobrý, říkám si. A je. Ještě rychle volám paní do Kelčovského sedla, protože včera jsem se nedovolal. Je doma a počítá se mnou.

Je to jen kousek – vlastně seběhnu z kopce a v sedle jsou jen dvě chalupy. Jedna z nich patří paní Košutové. Už mě čeká, vaří výbornou kávu a na stole na mě čekají koláče. Povídáme si hlavně o válce. Vlastně když nad tím přemýšlím, válka je ve vzpomínáních lidí hodně často a vytahují z ní příběhy. Z dob po válce jich moc není, jakoby nebyly důležité, nebo naopak příliš živé.

Po deváté se loučím a vybíhám zpátky do sedla, abych se na lavičce připravil na vstup do rozhlasu. Dneska to jde skvěle – příběhy ze včerejška jsou velmi silné. Pořád je mám v hlavě.

Očekávání v Kelčově

Kelčov je ze sedla jen kousek, jak scházím, už mi volají z České televize, že by se chtěli připojit a natočit pár věcí. Tak jo. Paní Hoďáková bude asi překvapená, ale v telefonu zněla velmi vstřícně – tak uvidíme.

Je vstřícná i ve skutečnosti a dovolí televizi natáčet i uvnitř v bytě. Dokonce nás všechny pohostí haluškami – i když redaktor a kameraman odmítají, ale nakonec té vůni taky podlehnou.

Ale nabíráme lehké zpoždění – zabírá to všechno víc času. Při cestě na Masarykovu chatu dávám firemní poradu s omluvou za všechno to funění. Skvělá porada – ukončila ji ztráta signálu – ale stihli jsme probrat všechno, aby se věci pohnuly dál.

Pod Masarykovou chatou na mě ještě čekají z televize, abychom natočili pár záběrů a setkání na chatě. Tam nejsou z návštěvy moc nadšení – ani v telefoně nebyli. Pan správce raději odjel a jeho žena nevypadá, že by chtěla odložit štětku od natírání. Nakonec však poleví, přisedne a dokonce se na stole objeví něco tvrdšího.

Televize se loučí a my si ještě povídáme. Chatu mají jen krátce, tak to je jejich osobní příběh a vzpomínky lidí z okolí.

Sprint přes překážky

Ve tři odpoledne jsem na Bumbálce a koukám do mapy. Mám před sebou daleko víc, než za sebou a musím tam být na pátou. Ajaj. Přidávám do kroku, když jdu po nějakém asfaltu, tak předstírám běh. Jde to překvapivě dost rychle.

Už zase zapomínám odpočívat, jíst a pít. Nakonec si na chvíli dopřeju odpočinek u zvoničky a užívám si výhledy do kraje. Na ty roubenky, na sluncem zalité louky a vnímám každý zvuk z lesa a každý kousek vůně. Alespoň na chvíli.

Pak sbíhám napřímo lesem, kus po asfaltu a hrůzostrašné stoupání přes kořeny, ostružiní, přímo potokem… A najednou se les rozestoupí a přede mnou nádherná louka – ještě chvilku si zafuním a pak už jen po polní cestě scházím dolů.

Místní kluci mi ukáží, kde bydlí pan Mužík – jdu přímo k jeho chalupě. Pan Mužík chtěl, aby celé místo bylo utajené, protože má špatnou zkušenost s turisty. Ti si z něj a za dalších řemeslníků dělali atrakci a jezdili se na ně dívat, jak žijí.

V ztracené osadě

Povídáme si chvíli, ukazuje mi dílnu, ale je vidět, že je dost opatrný v tom, co říká. Tak alespoň o řemesle. Za chvíli odcházím a jdu ještě k jeho kamarádovi, panu Košaříkovi. Má pět dětí – pět synů. Mazec. Vyrábí hudební nástroje – většinou dechové. A vypráví o svém životě – velmi pěkný příběh – dozvídám se taky, že pochází kousek od Šlapanic a jeho žena je z Vlasatic! A znají Cvrčovice a splav.

Zdržím se trošku déle, ale cítím, že slunce slábne a musím ještě na protější svah, kde chci postavit stan. Rychle se loučím naplněný setkáním, které mě hodně překvapilo. Vyběhnout protější svah je po dnešku hračka.

Postavím stan a dlouho vysychám, jak jsem za dnešek úplně propocený. Zítra mě čeká nejsilnější místo na celé cestě. Uvidíte… Dobrou.

Příběhy se opět doslechnete v 9:30 na Českém rozhlase Brno – jde poslouchat i online přes internet. (Jinak bych se tady upsal. 🙂