Když mi bylo 10, koupil mi můj děda k narozeninám kolo. A to kolo byla cestovní Eska. Takový dar nedar. V té době frčely favoritky s berany a jednu takovou měl můj brácha. A já dostal Esku s rovnýma řidítkama. Pánskou verzi, to jo, ale cestovní. Pramálo jsem tehdy tušil něco o tom, že asi musel dostatečně motivovat prodavače, aby mu to kolo schoval pod pultem – a že možná ani neměl na výběr – prostě zrovna byly skladem jen cestovní Esky – tak ber, nebo nech být.

Cestovní. Co vlastně znamená slovo „cestovní“? Začal jsem se pídit, co s takovým kolem. Několikrát jsem ho přebarvil na různé barevné kombinace, což tehdy taky něco znamenalo a vynahrazovalo to handicap cestovní Esky. To pravé eso v rukávu mě však teprve čekalo…

A tak jsem na cestovní Esce poprvé v roce 1989 v létě vyrazil s kamarádem do polského Těšína. A v roce 1990 do Rakouska. A víc a víc. Když mi bylo 18, vyjel jsem na ní sám až do Innsbrucku – přes 600 km za 2,5 dne tam a opět přes 600 km zpátky – to už jsem to dal za dva dny. A tehdy mi to došlo – ta hrůza. Že jsem jen projel kolem tolika zajímavých míst – a jen projel. Pochopil jsem, co znamená cestovat. Odstavil jsem Esku a koupil si pořádné trekingové kolo.

 

10 000 km na kole jako dovolená

A do toho jsem objevil cestování se ženami. Žádné hltání kilometrů, ale poznávání – všeho a všech. Nejprve jsme projezdili Rakousko, pak přišla první velká cesta – z Paříže přes Normandii a Bretaň podél Loiry a přes Švýcarsko do Rakouska (2 200 km).

A hned poté přišel rok 2001. Jaro. „Kam vyrazíme na dovolenou?“ … „Kam bys chtěla?“ … „Noo, ráda bych viděla Irsko, Dánsko, Španělsko.“ … „No a já bych rád viděl Francii, Norsko a Nizozemí.“ … „Tak… Co kdybychom to všechno spojili?“ Během jednoho měsíce jsme připravili 5měsíční cestu na kolech přes 11 států Evropy, sehnali pro mediální podporu časopis Koktejl, Cykloturistika a příslib výstupu v Českém rozhlase. A také nějaké sponzory. Ne, peníze jsme nechtěli, stačila sleva na vybavení. A všichni až na jednoho nám vyšli vstříc. A toho jednoho holt vystřídal jiný. A vyrazili jsme – 10 000 km, 11 států, 5 měsíců na kole – z evropského nejsevernějšího Nordkinnu na nejjižnější Mys Marroqui – se zajížďkou do Anglie, Skotska a Irska. A pak taky do Santiaga de Compostela a tím na nejzápadnější bod Evropy – Cabo da Roca.

Po návratu už svět pro nás nebyl, jako dřív. A nebylo to dvojčaty v New Yorku – o nich jsme věděli až s 2měsíčním zpožděním. Bylo to o svobodě. Kdo jednou zažije pocit svobody na cestách, už bez něj nemůže žít.

 

Madeirské informační centrum

A tak jsme začali objevovat zapomenuté turistické značky v České republice. Chodili jsme po trasách, kudy skoro nikdo nechodí – žádné hřebenovky, atraktivní místa. Ale neznámé potoky, pole, lesy… Taková malá dobrodružství každý třetí víkend.

A pak přišlo na kole Estonsko v roce 2004 (800 km). V roce 2006 poprvé pěšky Madeira. Ostrov, který voní už na letišti. Místo, které se mi zakouslo do srdce a zůstalo tam. Vrátil jsem se tam ještě 3krát a pokaždé s někým jiným: v roce 2008, 2009 a v roce 2012. A chci zase. Mezitím jsem si zřídil neoficiální informační linku o Madeiře: Každý, kdo tam chce jet, mi napíše – a já mu pošlu důkladné informace – neplatí se penězi, ale aktualizovanými informacemi po návratu. O ně doplňuji to, co mám a posílám to dalším cestovatelům. Cestovatelé sobě. (Stačí si napsat na můj email marek(zavináč)salanda.cz)

 

Manažer na kole, co píše a přednáší

V roce 2007 jsme projeli Makedonii na kolech (800 km) – zase jen ve dvou – zrovna, když hořela velká část země. A pak řecký i turecký Kypr (600 km) – v těch největších vedrech. A v roce 2008 mi jen o vlásek unikla cesta na kole přes část Madagaskaru. Jako náhrada byla cesta z Norska přes Finsko, Estonsko a Lotyšsko do Litvy (2 400 km).

Vedle toho pořád spousta chození pěšky po neznámých místech Česka, po horách Slovenska a Rakouska. A na pár dní i na kolech. Žádné lelkování – každý třetí týden v lese a spát pod stanem. A okusit alespoň na chvíli zase ten pocit svobody.

Začali mi říkat manažer na kole. Psali o mně články. I já jsem psal spoustu článků. Někdy jsem napsal i celé časopisy. A přednášel – o všech těch cestách, o svobodě, o cestování na kole se ženou i bez.

A pak přišel rok 2010. Poslední velká cesta na kolech – z Turecka (Ankary) přes Sýrii, Jordánsko a Palestinu do Tel Avivu v Izraeli (2 500 km).

V roce 2012 se nám narodila dvojčata. A taková dvojčata dost vytíží i tatínka. Takže jsem si jich užil, přebaloval – ne jednou, ale nesčetněkrát každý den – a všechno to ostatní taky. Ano, i vstávání v noci. Ne, že bych kojil, ale musel jsem pomoci nastavit obě tak, aby se stihla kojit naráz. A do toho náročná práce krizového manažera.

 

Konečně zase dovolená. Ale ne na kole – pěšky!

Když jsem si v roce 2014 zakládal firmu, bral jsem to jako oddych. V roce 2015 jsem mohl mít konečně i nějakou dovolenou. Po tolika letech! Ale jak vyjet na dovolenou, aby to nebylo líto mé ženě, která se musela starat o děti? Noo, tak zvolím něco docela nudného a nezajímavého. Půjdu pěšky z Prahy do Brna. Stejně pořád tudy jezdím po dálnici, tak to jednou dám pěšky.

Na poprvé se to nepovedlo a parťák Tom, co jsem ho sehnal po 15 minutách seznámení v hospodě, chtěl spíš z Ostravy do Brna. Tak jsme šli z Ostravy do Brna (180 km).

V roce 2016 jsem ale přesvědčil Petra, že cesta pěšky z Prahy do Brna (320 km) je skvělý nápad. Sice ho po 2 dnech zradil kotník a já musel dojít zbytek pěšky sám, ale to jen způsobilo, že jsem se pro chození pěšky nadchnul. A navíc jsem o tom začal psát reportáže na Facebook. Skvělá věc – jste v kontaktu se všemi, co máte rádi a přitom na cestách.

A za chvíli po Praze jsem vyrazil s dalšími – jiným – dokonce dvěma – Petry – z Vídně do Brna (150 km). Abych je neuhnal, ztížil jsem si to tím, že jsem šel v botách bez podrážky – ve Fivefingers. No, bolest od prvního kroku – ale nedalo se jinak, neměl jsem do čeho se přezout.

Pak už to nevydržela moje žena a rozhodla se jít pěšky ze svého rodného města – Dubnice nad Váhom – zase do Brna a se mnou (210 km).

 

Historická hranice Čech a Moravy

Na podzim 2016 jsem si krátce střihnul malý kousek historické hranice Čech a Moravy, abych pochopil, že by bylo fajn chodit trošku jinak. Víc do hloubky. Ještě víc poznávat lidi kolem sebe, jejich
příběhy, příběhy všech těch míst a všechno to nějak spojit.

A tak vznikl nápad projít téměř 500 km historické hranice Čech a Moravy najednou. Tentokrát na jaře (2017), kdy je méně vegetace, a přesně místy, kudy doopravdy vedla. A protože jsem si dal na té cestě hodně úkolů, které by mohly toho druhého obtěžovat, vyrazil  jsem sám, tedy ne tak úplně docela. Na cestě jsem vyhledával co nejvíce setkání s lidmi – navštěvoval starosty, místní historiky, nebo ty, kdo se starají o kulturu. A o všechna tato setkání jsem se dělil každý den v živém vstupu v České rozhlase Brno. Přímo přes telefon na cestě. Každý večer jsem ve stanu psal svůj online deník, který najdete na těchto webových stránkách. Články pak sdílela další média – 100+1, Živá historie, nebo Český rozhlas na svém facebookovém profilu. Aby cestu mohlo sledovat víc lidí, zřídil jsem pro cestování facebookovou stránku Za humna s Markem Šalandou. Každé dvě hodiny tam přibyl nový příspěvek. Mé cesty si všimla i Česká televize, a tak jsem se dostal před cestou a po ní i do vysílání. Stal jsem se prvním, kdo prošel takto přesně a pečlivě celou historickou hranici a kdo ji navíc nasnímkoval – na hrudi jsem měl kameru, která pořizovala snímek každých 5 sekund.

 

Po všech Šalandech

Na podzim 2017 jsem se domluvil se svým jediným jmenovcem v republice – také Markem Šalandou – že spolu navštívíme co nejvíce Šalandů. Tedy těch, kdo mají naše příjmení. Zjistil jsem totiž, že nás není mnoho (asi 190) a že žijeme většinou na Vysočině. A tak jsme klikatými cestičkami vyrazili z Jindřichova Hradce přes rodné vesnice různých větví Šalandů a cestou jsme se potkali s přibližně 70 z nich. Každé setkání bylo velmi milé a jsme za taková přijetí vděční. Všude jsme dávali dohromady rodokmen a zjišťovali, s kým a jak jsme příbuzní. Takové Šalandovské dobrodružství. Opět nám v přípravách pomohl Český rozhlas Brno, kde nás několik Šalandů slyšelo a bylo snazší se s nimi spojit. Po 340 km jsme s Markem dorazili do Brna, a to jsme stihli navštívit cestou i největší setkání Šalandů v Třešti, které se koná jednou za 5 let a o kterém jsme do té doby neměli ani tušení.