Zase mě na chvíli otřepala zimnice. Taková ta, co se dostaví, když to přeženete a přetáhnete se. Tentokrát mám ale tělo odpočaté, to jen vzpomínky. U Suchdola potkávám míto, kudy jsem zdolával předposlední den přechod historické hranice Moravy, foukal studený vítr a já běhal po poli a hledal signál pro spojení s Českým rozhlasem. Brr. Vracím se zpátky. Zahřeje mě pomyšlení na Šalandy. Kdy už tam konečně budeme?

“Já dneska nikam nejdu,” říkám Marovi. “Tak nechoď, budu ti posílat fotky a ty je budeš dávat na Facebook a psát, jak je to tam zajímavý. A dojedeš mě večer stopem, nebo autobusem,” dobírá si mě. To určitě. Vylezu ze spacáku, abych zjistil, že na nás mrholí mlha a že jsme večer nezapli celou celtu. Jaj, spacák je od toho trochu mokrý. No, co už, loknu si alespoň trochu slivovice, aby mi bylo tepleji.

A pak už lesem po pěšinách. Zahřejeme se rychle, čeká nás další stoupání. A pak sešup do Suchdola. Vesničkou projdeme rychle a za ní si zavzpomínám na náročné chvíle přechodu po hranici Moravy. Hranečník nikde žádný, jdeme. Čeká nás vesnice všech vesnic naší větve rodu Šalandů.

Úplně nejvíc doma

Za Suchdolem v lese vyřizuji nějaký telefonát a ani si nevšimnu, že jsme prošli les a jsme tam. Rychle končím. Jako první z Olšan nás vítá hřbitov. Vytvoříme rojnici a procházíme kolem všech hrobů. Nikde žádný Šalanda. To jako fakt?!

Vytahuji rodokmen a hledám – no jo, tak to budou buď Novákovi, nebo Hronkovi, nebo Schwarzovi. Najdeme pár hrobů Nováků. Tak možná – ale nikdo není v mém stručném rodokmenu – tak možná jejich děti…

Scházíme kolem kostela a zámku do Olšan. Smutně míjíme zavřenou Osvěžovnu – hodilo by se nejen osvěžení, ale nějaké to slovo s místními. Pak míjíme staveniště a za ním je dům číslo 33. Má novou výraznou fasádu a rozhodně už to není ten starý dům Šalandů. Ale ulička, kde je, vypadá zachovale. Tak možná ta.

Fotím a chvíli se v hlavě vracím a představuji si, jaké asi lumpárny tady vyváděli naši pradědové. A kam všude se koncem 19. století rozprchli.

Pak už míříme ven ze vsi – přes louku a pak přes pole. Nepůjdeme přece po asfaltu!

Necestou do Zahrádek

Naplánovaná trasa nás chce hnát hodně po asfaltkách, a tak Marovi ukážu, jak se chodí po historické hranici, kde nejsou žádné cesty.

Stočíme se nejdřív po travnaté cestě, pak přes louku, pak přes pole. Opatrně našlapujem mezi porostem. Na všem je voda a pro boty je to jak malé minové pole – každá voda na ně je jen další zbytečná vlhkost.

A pak nádherná posečená louka a zase polní cesta. I ta najednou skončí. Nevadí, stačí vytáhnout mobil a nasměřovat se díky GPS směrem, kudy potřebujeme jít. A pak přes pole a louku. A hup do vesnice. Tentokrát Horní Meziříčko. Ale žádný obchod, žádná hospoda – škoda.

Tak hledáme cestu na louku, abychom mohli jít chvíli po hranici Moravy. Ale žádná není – tak otevřeme vrátka a vejdeme do ohrady s ovcemi: “Maro, víš, co dělat, když tam bude beran?” “Jasně, pak utíkej!” Naštěstí bez berana. Na druhé straně rychle ven přes bránu a hurá na louku. A u rybníka něco jako malý oběd.

A to už se vyšplháme k jednomu z nejhezčích historických hranečníků u Strmilova. Jen to slunce – kde zase je?! Z Brna hlásí nádherné počasí, my nic.

Ztrácíme se v lese, kde má vést lesní cesta. Vede, ale je čím dál méně cestou, až splyne s porostem. No, to znám. Takže klid, vytáhnout mobil a jdeme podle navigace. Do Palupína se dostaneme přes ohradu s dvířky. Hezky tady myslí na pocestné. Než zjistíme, že jsme u někoho na dvoře. Naštěstí to není tak horké, vrata jsou odemčená a nepozorovaně (možná skrytě pozorovaně), vyjdeme na náves.

Jéé, hospoda, ale 1 km. Tak nic. Snad v Zahrádkách něco bude. Je to po zelené turistické přes kopec. V Zahrádkách něco je – pekárna a cukrárna – ale zavřeli před půl hodinou a otevřou za hodinu a půl. Hmm.

Tak už zbývá jen Žirovnice

Nad Zahrádkami ukazuji Marovi místo, kde jsem spal při přechodu hranice. “A nechceš tam dneska spát, že ne? Máme přeci setkání v Žirovnici.” Sedíme a předvádíme něco jako oběd: Podávají se řízečky od Marovi mámy z Hradce. Mňam.

Pak už po asfaltce do Horní Olešné, kde není obchod, ani hospoda. Dneska máme prostě na tohle smůlu. Ale nevadí, vysvitlo slunce a je to konečně daleko barevnější a veselejší. Užíváme si to. Jak jen to jde na asfaltu.

Na modré turistické už dnes počtvrté a naposledy potkáváme hranici Moravy. Jdeme kus po ní. Úplně vidím, kde jsem něco fotil, kudy jsem šel. Ještě fotka u obnoveného hranečníku panem Nesibou a pak už je to chvilka do Žirovnice.

Rozehřátá Žirovnice

Městečko, které se prý dohadovalo s Počátky, kde bude zastávka na železnici, až ji udělali mezi oběma městy a z vlaku tak všichni chodí pěkně daleko. My to neřešíme, my jdeme pěšky pořád.

U kempu voláme Romanovi podle dohody – máme prý zajít k rodičům a on tam dojede. My jdeme na náměstí, kde doplňujeme zásoby na zítra a kde ještě musíme navštívit Lenku, která mi pomohla s kontakty. Překvapivě nás poznává dřív, než stihneme promluvit – moc turistů k ní do železářství fakt nechodí.

A pak zkouším marně sehnat slaninu. Ani v Žirovnici ji nemají – neměl bych jí dělat takovou reklamu. Takže přes náměstí do bočních uliček k Šalandům! Tam nás už čekají, je prostřeno, vaří se kafe, pije pivo. Vítá nás Roman s rodiči Josefem a Dagmar. Později se připojí i bratr Josef, který mě dokonce slyšel o této cestě mluvit v Českém rozhlase Brno. To jsou náhody.

A hledáme společné kořeny, povídáme si o příhodách z rodiny a kam kdo patříme. Pak se už hodiny posunou, kam nemají. Dostáváme ještě skvělý tip, kde se dá přespat, a tak na čelovky mizíme v lese.

A v něm – v suchu – umytí a po malé párty u stanu s chlebíčky od Šalandů a pivem z obchodu – leží ve stanu – dva Markové – na této cestě ne ledajací, jsou totiž Šalandové.