Ležím na posteli přikrytý peřinou. Nemám chuť už dneska nic dělat. Jen ležet, usnout, nic. Usínám mnoha mikrospánky, sny se mi zdají jeden za druhým. Ležím tak 10 minut, půl hodiny, hodinu. Venku je už tma. Ležím a snažím se zahřát. Cink! Nakoplo se to. Tělo se rozsvěcí, prohřeje. Vstávám a jdu dolů do hospody něco sníst.

Zůstat či nezůstat?

Ráno mě probouzí Petr, když vchází do roubenky a dívá se, jestli ještě spím. „Promiň, zvonil mi budík, ale ještě jsem usnul.“ „Klidně spi, však jdi později, venku je hnusně, Lída tě hodí do Nedvězí.“ „Ale ne, vstávám.“ Podle mraků bude pršet hodiny. A je úplně jedno, jestli vyjdu hned, nebo za hodinu.

Petr mi dělá neuvěřitelnou porci vajíček a slaniny. Všechno sním a nechápu, jak se to tam vleze. Vůbec je tahle roubenka stejně nějak začarovaná. Včera jsem snědl velkou večeři, ráno velkou snídani. V noci jsem poprvé na cestě tvrdě usnul, byť jen na 5 hodin.

Zapiju velkým kafem a zajím asi deseti koláčky s tvarohem od Lídy. Ty jsou! Nakonec mě veze Lída – projede se mnou Trhonicemi a ukáže mi všechny domky. To je zase její koníček. O každém z nich napsala jeho příběh, který předává vždy novým majitelům domu. Úžasné. Aby prý zachovala tradici a příběh. Má pravdu. Bez tradic a příběhů se všichni pohybujeme zmateněji a ztraceněji, než si zasloužíme.

Odveze mě zpátky do Nedvězí. Prší. Tak jo. Jdu.

Voda mi otevírá dveře

Za hodinku procházím zase spodní částí Trhonic, kolem mlýna. Pak mířím k Jimramovu. „Máte tady nějakou restauraci?“ „Ne, poslední zavřela loni. Ale támhle je bistro.“ V bistru dva chlapíci něco zapíjejí. Je deset. Dám si polívku a pivo. Suším. Pak se sbalím. Jdu.

Kolem řek se jde po hranici špatně. Meandrují, mají ramena, přítoky, podmáčené břehy. Občas jsem těsně u vody, občas vysoko nad ní. Prší. Víc. Ještě víc. Schovávám si objektiv kamery deštníkem. Asi k ničemu, když tam pak bude vidět ten deštník. Tak krycí sklíčko objektivu alespoň několikrát za hodinu utírám. Jdu.

Je to takové uzavření se do sebe – ten déšť. Nikde nikdo. Ale ta vůně vlhkého lesa! Užívám si ji. Zima je jen tam, kde fouká, jinak je příjemně. Vymyslím plán: Zastavím se všude, kde se dá osušit. Koukám do mapy – a nejblíž je cosi v Lačnově. Lačnov – tam by mohli mít něco k jídlu.

Kafe za vodu

Blížím se k hospodě a nevypadá to dobře. Nemají venku nabídkovou ceduli. Vedle ale zastavuje červené auto a vystupují dva lidé. „Ať jdou k té hospodě – to bude znamenat, že je otevřená,“ přeji si. Nejdou, jdou na druhou stranu. Ach jo. Pak se zastaví. Hmm.

Tak vyrážím zkusit štěstí – přicházím k nim: „Dobrý den, nevíte jestli…“ Slova se ztratí. „Ahoj Marku!“ Pán si sundá kapuci. Je to Fanda Khol! Přijel až ze Sázavy od Tatenic, aby mě zase viděl: „Mám pivo, slaninu, vodu …“ Usmíváme se. Představuje mi svoji ženu. „Ale, vždyť to máte daleko, proč?“ „Chtěli jsme tě ještě vidět. My jsme v důchodu, takže máme čas…“

Pak společně hledáme vstup do hospody. Je zavřená, ale hledáním zdivočíme psa. Vychází paní domu. Prosebně se ptám, jestli mají… „Nemáme, až od dvou!“ „Alespoň na chvíli, na kafe…“ „Tak dobře, na chvíli, když je tak hnusně.“

Uvnitř je její manžel a jeho kamarád. Dáme se do řeči. Mají tento penzion 3 roky. Zdědili ho. Společně se ženou mají dvě holčičky. V tuto dobu otevřeno jen o víkendech – a ty začínají pro ně v pátek ve 14 hodin. Dáváme kafe, Fanda mi dává slaninu – asi 2 deka – sním bez mrknutí oka. Co to vyvádím?! Doma bych to nezvlád.
Běh pro rádio

V hospodě/penzionu nemají zatím ani polévku. Tak odcházíme a nabízím Fandovi, že vím o výborné kuchyni Na Bělisku. Že se najíme tam. Ať vyrazí a zavolá, jestli mají otevřeno. Vyrážejí autem. Já pěšky. Jdu. Déšť zhoustl.

Místy se nedá vůbec projít. Často se musím vrátit, abych nebyl mokrý na kost. Hledám cestu. Pospíchám, aby dlouho nečekali. Fanda volá: „Tak mají zavřeno.“ Ach jo. „Ale ukecal jsem je a udělají nám oběd.“ Skvělá zpráva!

Nějak mi to neubíhá. Jestli je to tím bahnem, deštěm, mokrem… Možná. Ve 14:50 mám mít vstup do rozhlasu. Ale pořád jsem daleko. Je 14:07. Běžím – chvílemi. Ke konci do svahu k restauraci už běžím stále. S krosnou.

Udýchaně vtrhnu dovnitř. Soukám všechno ze sebe, chystám scénář. Je 14:37. Dobrý! 14:49 – nic. 14:50 – nic. Píšu smsku Jirkovi Kokmotosovi, jestli má signál. SMS se vrací nedoručitelná. Aj! „Fando, rychle mě prozvoň!“ Telefon se prozvoní. Uff. Pár sekund na to volá Jirka: „Nešlo se Ti dovolat, hlásilo to, že jsi nedostupný.“ Uff.

Málem svatebním hostem

Obědvám sám, protože Fanda se ženou se najedli, než jsem přišel. Čaj, polévka… Pivo. Povídáme, i když mě to dneska moc nejde. Ten déšť – má to vliv – nějak mi vymrzla ústa. Nechce se mi už do něj zpátky.

Majitelka penzinou to vycítí a přesvědčuje, abych už dál nešel. Že by? Dost dlouho váhám. Zítra tady má být svatba a večer bude předsvatební zábava. Volám do Svratky do ubytovny, jestli mají volno. Mají. Je rozhodnuto. Jdu.

Kholovi se rozloučí a odjíždějí. Já jdu. Dolů, ke Svratce. Vykružuji kdejakou možnost, abych jí byl co nejblíž. Pak si ze dvou variant volím moravský břeh a asfalt. Při těch 7 kilometrech volám svoje oblíbené: rodina, práce, naši. Všude je dobře.

Tajemná sobota

Mezitím se dozvídám od Jirky, že ČRo má víkendy předtočené a moje cesta předtočit nejde, takže se uslyšíme až v pondělí. Fajn. Takže mám před sebou taky rádiový víkend.

Najdu ubytovnu. Nic moc, ale na jednu noc dobré. Mám chuť někam jít. Nabíječky, rozprostření věcí na sušení. Lehám si na postel, abych vyřídil zprávy v mobilu. Zprávy a žádost o setkání mě nakopnou. Hlava se zapne, tělo prokrví. Domlouvám program na sobotu. Seběhnu dolů na klobásu (nic tučnějšího nemají), přisednu ke stolu a popovídám si s dalšími hosty. Vyřizují tady pozůstalost. Pro jednu z dcer asi nic příjemného – je jí to vidět na tváři. Pak do postele, článek a spát.

A proč tajemná sobota? Mělo by vyjít jedno překvápko – uvidíte! Snad. 😉