Top
  >  Deníky z cest   >  Sešívání republiky   >  Den dvanáctý: Brodění bez brodu

A tady to končí. Cesta dál nevede. Jenže přes noc padla tak velká rosa, že to vypadá, jakoby lilo několik hodin. No nic. Jde se – brrr. Takhle mokro na nohy mi ještě nebylo. A to má být hezký den.

Ráno se probouzím do chladna. Jsem ve starém vinohradu nad Skalicí – všechno je hodně mokré, rosa byla vydatná – navíc jsem v povodí Moravy. Zase ale přes noc nic neoteklo, takže nic nebolí. Odřená záda zasychají – mastičky zabraly.

Vzhůru dolů – do polí

Scházím a pode mnou se válí mlha. Vypadá to moc hezky – takový pohled tady ještě za celou cestu nebyl.

Jakmile vyjdu z vinic, objeví se golfové hřiště. Je brzy ráno, půl sedmé – a údržba seká trávník. Vyrazím po cestě mezi jamkami. Tam někde je Holíč.

Užívám si to ráno – dokonce vidím čápy na golfovém hřišti, jak stojí – zkouším fotit, ale jen je vyruším.

A pak ejhle! Hřiště končí a tak nějak chybí cesta, která by pokračovala – jen pole žluté řepky. Žluté?! To jako doopravdy?

Jdu travou na kraji pole, ale je v ní plno žlutého pylu – kalhoty jsou brzy promáčené a všude žluto. To zas budu vypadat. Takto se trápím až k nějakému kravínu. Všude cedulky, abych nechodil – ale jen tamtudy jde suchá cesta.

Překonávám ploty, ohradníky… Jdu. Moje drzost asi překvapila i vrátného, který nestihl vyběhnout dřív, než jsem zmizel z areálu.

V holíčských rovinách

V Holíči přicházím za Petrom Polákom, který vyrábí z keramiky holíčskou fajáns – barokní a rokokní motivy. Jsme u něj v dílně a pijeme čaj. Bydlí v Kopčanoch, tady má dílnu a ve Skalici učí. A to je přesně to, co je typické pro severozápadní Záhoří. Vše je tu propletené – až do Hodonína.

Loučím se, abych stihl v klidu vstup do rádia – dneska bude poslední dopoledne. A vlastně – nebude. Po vstupu se dozvídám, že vymyslíme nějakou lumpárnu ještě v sobotu mezi 10:30 a 12:00. Překvapíme posluchače.

Sedím na lavičce, koukám na zpustlý holíčský zámek a dodávku z pekárny, co přijela nakrmit přerostlé kapry v zámeckém příkopu. A pak auto, které veze mobilní toaletu. Najednou u mě řidič zastaví: „Vy jste teď mluvil se Zdeňkem Junákem, že?“ … „Ano, dobrý den!“ … „Super! A… To s tou šibenicí bylo dobrý!“ Lišácky na mě mrkne a odjíždí. (V rádiu jsem říkal, že si tady ze sebe navzájem dělají obyvatelé legraci a řekl vtip, co říkají ve Skalici o Holíči a druhý, co říkají v Holíči o Skalici – to byl ten se šibenicí. Řidič byl očividně z Holíče.)

Vznikající archeopark

Z Holíče jdu do Kopčan, kde žijí tím, že se tam narodil T.G. Masaryk. Neexistuje o tom ale důkaz, nicméně ani to nevadilo jednomu z místních, aby dal na dům plaketu, že se zde Masaryk narodil.

Vyrážím na obecní úřad, kde mi poslední týdny nikdo nebral telefon. Existuje? Nebo je taky mýtem? A ejhle! Je tam, je otevřeno. První ženě, kterou potkám, vysvětluji situaci. Začíná hledání oběti – toho, kdo se mi bude věnovat.

Nakonec to padne na nejmladší kolegyni, která má na starosti místní pobočku záhoráckého muzea – Lucii Pecinovou. Jenže není na úřadě, ale v terénu – u nejstaršího kostelíku ve střední Evropě.

Ujímá se mě jiná kolegyně, nakládá do auta a odváží kamsi – do polí a luk. U nádherné drobné stavby daleko za vesnicí mě nechává a já můžu udělat jeden ze svých originálnějších rozhovorů. Sedíme na náhrobku a povídáme si – krásné prostředí, povídáme si o všem, co je kolem. A hlavně o tom, co kolem vznikne – dokonce most do Mikulčic!

A pak už zapnout mapu, zorientovat se, kam jsem se to vlastně dostal a najít hráz u řeky.

Na Hodonín!

Volám redaktorce z Hodonínského deníku a domlouváme si schůzku za hodinu u mostu přes řeku. Cesta ubíhá rychle – zajímavé, že jsou tady hranečníky – u řek nebývají. Asi to ale souvisí s tím, že se dohodli, že hranice bude pevná a nebude záviset na změně vodního toku Moravy.

U mostu na mě čeká redaktorka, přecházíme, fotíme, a pak jdeme do Hodonína. Je fakt dost teplo, takže zapadneme do nejbližší restaurace a povídáme si.

Když se rozloučí, nemám moc hlad, ale zas by bylo dobré se najíst. Tak objednávám…

Pak odcházím o pár metrů vedle do Muzea T.G. Masaryka a dělám rozhovor s Irenou Chovančíkovou. Cítím, že jíst nebyl dobrý nápad – padá na mě únava – z tepla, jídla… Ale je to velmi vstřícný rozhovor, paní Chovančíková toho organizuje hodně – místní osobnost. Povídáme si o vznikajícím archeoparku a propojení se slovenskou stranou.

Oddechový večer

Kousek za muzeem je ubytovna – chtěl jsem radši penzion, ale byl plný a řekli mi, abych se té ubytovny nebál. A fakt – je čistá, stroze zařízená – ale to mi nevadí – stačí mi postel, zásuvky a koupelna. Mám všechno.

Recepční a asi i správcová je ze Slovenska. Rozšafná, mluvící česky i slovensky, je legrace. Do rána prý zkusí sehnat nějakou mašli na můj batoh.

A pak už praní, sprcha, chvilka klidu na posteli a vyrážím někam ven psát dnešní deníček.

Zrovna mi přinesli něco k jídlu. Tak dobrou chuť.

A nezapomeňte – v sobotu mě uslyšíte na Českém rozhlase Brno mezi 10:30 a 12:00. (Zatím nevím, zda i odpoledne ve 14:30 – ale asi ano.)

A ještě – kdo chytne slovenské rádio Regina západ – tak v 7:00 ráno bude reportáž o mé cestě, co jsme vytvářeli s Mišo Hercegem.