„Jirko, mám velký průšvih!“ „Co se stalo, Marku?“ „Nemám karimatku.“ … V ten moment se mi v hlavě všechno začalo točit kolem jediného. Na čem budu spát?!

Ráno mám dlouhé. Vyrážíme až o půl deváté a já nedočkavostí už od šesti nespím. Ještě si projdu seznam věcí, kontroluji techniku. Účetní! Zapomněl jsem na to, že než se vrátím, musí mít všechny podklady… Takže práce. Už tak brzy?! Ale ještěže jsem si vzpomněl.

Snídaně, mše a Kolumbus

Pak rychlá snídaně a ještě lavírování na botami. Tak které! Ty šněrovací, jak mi v nich zčernaly ty dva nehty, nebo ty, co jsem v nich odešel už všechno… Nakonec – každý má dostat ještě šanci – takže ty šněrovací! Však ony se určitě polepší.

Před domem už čeká nastartované auto. Jirka Kokmotos je přesný jako hodinky. Jen ještě jedeme do rozhlasu pro přenosové zařízení. Vyprosil jsem si ho na cestu, byť je to další kilo a něco navíc. Ale rád bych s lidmi dělal i rozhovory a tohle by se mohlo hodit!

Pak už jen půl hodinky autem a jsme ve Vranovicích. Jen zastavíme, přichází za námi pan farář. Pořešíme organizaci a před kostelem se přivítáme se dvěma páry vranovické chasy, kteří čekají v krojích.

Koukám na ně, oni na mě. Ale jo. Ta outdoorová verze kroje se povedla! Košili mám z merino vlny, vestu ze softshelu (ručně vyšívanou!) a kalhoty ze speciálního materiálu po horolezce. Do deseti minut uschnou, i když je vlhko.

V kostele nás odvedou hned do první řady! Prý jsme v kroji. No dobře, budeme té mé verzi říkt také kroj. Však turistický.

Vzpomínám n Kraštofa Kolumba. Ne, že bych ho zažil, ale byl jsem na místě, odkud vyplul objevit Ameriku. Byl na mši v kostele, prošel jeho portálem a rovnou odešel na molo a na loď. A objevil Ameriku. Vycházím z kostela, projdu jeho portálem a… Vyrážím objevit všechny oblasti Slovácka!

Požehnání, rozloučení a… zase rozloučení

Před kostelem se utvořil kruh lidí a čeká na mě už pan farář, aby mi požehnal na cestu. Je to moc hezké – takové lidské. Až mě to překvapilo. Pak zpívá chasa, nějaké to slůvko a já děkuji a vysvětluji, kamže to vlastně jdu.

„Vlastně v tom batohu mám jen spacák, stan a karimatku. No a pak už jen techniku a přenosové zařízení Českého rozhlasu,“ dělám si legraci. Úsměv mi však ztuhne, když se odkudsi v hlavě ozve: Karimatku tam teda nemáš.

Je zle. Co teď. V hlavě se mi honí plno řešení. Mezitím se loučíme a já už vycházím. Ještě to stihnu říci Jirkovi a domlouvám se s ním, že holt projdu Vranovicemi, pak mě naloží do auta a zpátky do Brna pro karimatku!

Jestli to někdo uvidí, tak už si všichni buddou myslet, že fakt s tím Zdeňkem sedím ve studiu a děláme si ze všech šprýmy!

Je neděle. Jde to hladce a za hodinu a čtvrt mě Jirka vykládá z auta přesně na místě, kde mě nabral. No, to nám to pěkně začíná.

Napříč. Vším

Nechce se mi jít z Vranovic po silnici, a tak už zaa pouzdřaanským mlýnem vyběhnu z cesty a mířím přímo k vinohradu. Vysoká tráva. No, nebudu to řešit.

Když už jsem skoro u vinohradu, překvapí mě bahno. Tak do něj s sebou plácnu, abych nevypadal moc čistě. No ne?

Pak plot. Ten tady před 20 lety přeci nebyl! Lezu přes něj, houpe se to. Nahoře zůstanu obkročmo viset. Jsně, lezu s krosnou na zádech. Žuchnu s sebou na druhou stranu a pak mi dojde, že se někde budu muset dostat ven.

Naštěstí na druhé straně je brána. Klikou. Odemčená! Pak ještě stoupání a jsem na Pouzdřanské stepi. Kontroluji navigaci, kde jsou asi Starovice. Nevidím je.

Tamhle?! Tráva, pole, kukuřice… Jdu. Napříč tím vším!

Do toho dva hovory – od Filipa, se kterým jsme se 15 let neviděli, a od pana Josefa, který četl mou knihu a jede za mnou na kole z Hluku! No jo, ale sem se určitě nedostane.

Rozstřílení holubi a voda!

Prrodírám se tím vším, pak už jen pole, na kterém roste nízká jetelina. Najednou křup. A zase. Podívám se pod nohy a tam jsou… Rozstřílení plastoví holubi! Podívám se do dálky před sebe – a tam jsou! Chlapi s puškama, co sklonili hlavně…

Aj! Vlezl jsem do střelnice! A z tý nejhorší strany. Lehce zavtipkuju k vylekaným tvářím a pak rychle mizím v prudkém svahu – k polní asfaltové cestě.

Kdyyž už je jedna, dojdde mi, že jsem dneska ještě nepil a že asi v deset jsem si chtěl odskočit… Už zase tomu tělu dávám zabrat. Chodidla se přehřívají, potřebuji zastavit, na chvilku.

Vtom se objeví auto, zastavuje. Vystupuje Filip a za ním na kole pan Josef! Hezky si to načasovali. Odpočinek, trocha vody a pak rychle do Starovic. Paní kronikářka na mě čeká už hodinu.

Mezi příběhy

S paní Petrou Pokornou si povídáme o Starovicích. Je místní rodačka, ale kronikářka jen pár let. Předtím to dělala její máma. Dozvídám se příběh o labutích, o natáčení filmu, o zvonu v kostele.

Kávou a vodou nepohrdnu – to teď potřebuji nejvíc. Volám ještě panu Šmukařovi, kdy asi přijdu. Do Hustopečí je to ze Starovic fakt jen kousek po nové cyklostezce.

Ve městě mě lidé dost okukují, tak je všechny zdravím – však se nebudeme na sebe jen dívat, což?

A pak už na mě mává pan Josef Šmukař. Ještě zvu jeho sousedku na večerní cvičení nad Hustopeče a pak se ponořím do krásných příběhů pana Šmukaře. Dáme si k tomu i nějakou tu kapku jeho vína – moc dobré!

O Moravance, o zpívání, cimbálu, o hercích v jeho sklípku, natáčení, pořadech v rádiu. Nemá to konce. Seděl bych až do rána. Ale jsem na začátku, čeká mě toho ještě spousta! A hlavně cvičení!

Cvičení v mandloňovém sadu

Když jsme dali s Romankou Kláštereckou dohromady ten nápad si zacvičit někde na mé cestě, byla to spíš legrace.

Ale pak to vzaalo rychlý spád, dala to cvičení dokonce d rozvrhu hodin!

Já procházím Hustopečemi a ještě se na chvilku zdržím u pana Františka, který má koníček staré veterány. Otevírá mi jednu garáž za druhou a obdivujeme tu krásu. Ale už musím.

Nahoru k rozhledně přicházím přesně v sedm, kdy má zaačít cvičení. Je krásně plojasno, do toho během cvičení velmi jemně zaprší – na chviličku. Jen to podtrhne kouzlo toho všeho tady.

Lavička, rozhledna, my cvičíme, povídáme. A už je přítmí. Loučení. Stavím stan na čelovku. Je sucho a lehký vítr. To se bude krásně spát!