Čas se zastavil. Zvolnil jsem krok, zapomněl na krosnu a užívám si sadu všude kolem. Je to jako nedělní procházka po kávičce. Tohle jsem potřeboval.

Ráno vstávám před šestou, abych všechno stihl. Výhoda spaní ve sklípku je v rychlosti vstávání. Nemusím nic balit. Dám si trochu vody. Snídani až na cestě. Ještě mám od včerejška u sebe koláčky z Dolních Bojanovic.

Loučím se s manželi Otáhalovými, kteří mi poskytli střechu nad blavou a mířím za silnici mezi vinice. V noci byla venku pěkná bouřka. Několik přátel a známých má o mě starost. Uklidňuji je, že jsem měl hodně pevný stan – s doškovou střechou!

Snídaně s Českou televizí

Podél vinic je ještě dost mokro. Ale dá se to projít. Vlastně poprvé na cestě vidím pořádné bahno. Užívám si rána a do Brumovic přicházím už v půl osmé.

Sedám si na nízkou zídku před jedním z domů a pomalu snídám. V hlavě mi doznívá ještě večer v Kobylí. Na koleni si chystám vstup do rádia.

Před osmou vyrážím k obecnímu úřadu a těsně před ním na mě volá pan Josef Šedivý! Dostávám pozvání na snídani. Měli jsme se potkat na úřadě, ale nakonec míříme k němu domů.

Do toho u nás přibržďuje auto České televize. A jde do tuhého. Vidím, jak se pan Šedivý trošku zdráhá je pustit domů. Vysvětluji mu situaci: „Nebojte, budeme tady točit dneska asi 4 hodiny a nakonec z toho bude 1,5 minuty.“

Takže vlastně mám takovou snídani s Českou televizí v terénu. Jak to vypadá? Třeba dostávám kávu. Cukr si nedávám, Tak odložím lžičku a chci se napít. Najednou se ozve kameraman: „Ještě ne! Mohl byste vzít tu lžičku a tu kávu si zamíchat?!“

S panem Šedivým si povídáme o spolku Jana Herbena, o historii Brumovic. Dozvídám se několik zajímavých příběhů. Třeba ten, že do tohoto domu choddíval i T.G. Masaryk.

Pak ještě zajdeme na chvíli na obecní úřad. Tady se vítám s panem starostou na kameru rovnou třikrát – alespoň je legrace.

V objetí techniky

Při živém vstupu do rozhlasu mi úplně vypovídá službu přenosové zařízení. Hledám příčinu. A ejhle! Místo dvou SIM karet je v něm jen jedna. Takže jedeme opět přes telefon.

Pak se dlouze a pomalu vzddalujeme Brumovicím nahoru k vinohradům. Cestou natáčíme – pan Josef Šedivý jde s námi. Chce si určitě vychutnat tu legraci spojenou s natáčením: Teď pojďte tady. Jéé, to bylo hezké, jak jste pozdravil, můžete ještě jednou. Tu nohu mi dejte přesně sem. A dívejte se támhle!

Ve vinicích potkáváme stařečka, který mě poslouchá v Českém rozhlase Brno. Je hodně v rozpacích, když vidí kamery. A pak má zase radost, že jsem ten, koho poslouchá. Očividně překvapený. Možná čekal někoho o dost staršího a ne takového střízlíka (!) – jak se mi stalo loni na Velké Javorině.

Štáb televize nasedá do auta a chtějí zkusit projet polní cestou se škodovkou dolů do Morkůvek. Jdu za niumi pěšky. Několikrát je doháním a před Morkůvkami dokonce předbíhám.

Jako v peřince

V Morkůvkách, kde se stali Vesnicí roku, jsou na televizi zvyklí. Takže paní starostka vítání nadvakrát zvládá jako profík. Pak už jdeme k paní Sadílkové, místní pamětnici. S kamerou v zádech je veselo.

Paní trošku znervózní a já už jen čekám, až kameraman dotočí poslední záběry, abychom si mohli začít povídat.

Štáb se loučí, místnost u paní Sadílkové zaplňuje. Přišel ještě pan Knoll z muzea věnovanému letci Františku Peřinovi. A dcera paní Sadílkové.

Najednou se místností rozezní její nádherný zpěv. Ani nedutám. Krásné.

Pak si velmi mile povídáme – všichni. Když se loučím, je mi najednou o dost lehčeji. A klidně.

V klobouku ztracen v Kloboukách

Včera jsem se se starostou Dambořic domluvil, že než chodit za ním do Dambořic a pak zpátky do Krumvíře, bude lepší se potkat v Kloboukách. Jsem za ty první dny dost přetažený a nevyspaný. Musím si dneska odpočinout. Zvolnit.

Zkoušíme u větřáku, ale není tam kloudné posezení ve stínu. Tak se přesouváme do města. Ale tam není žádná hospoda otevřená. Vlastně jen ta jedna. Další už neexistuje. O zahrádce ani nemluvě.

Naštěstí mezitím přijela Marie Šebestová, která v Kumvíři spoluorganizuje jedinečný folklorní festival Kraje beze stínu věnovaný Hanáckému Slovácku.

Navrhuje, ať zajdeme k jejímu bratrovi na zahradu, že se nás ujmou. Tak teď už je to opravdu jako návštěva u bříbuzných. V domě zrovna chystají hody.

Povídání s panem Zbyňkem Pastyříkem, starostou Dambořic, přerušuje Zdeněk Truhlář z Českého rozhlasu Brno. Byl poblíž nahrávat, a tak mi veze nové přenosové zařízení! Skvělé. Dávám mu do auta kouzelnou hůlku z Kobylí. V neděli má zase trochu pršet a kdyby zmokla, byla by na vyhození.

Nedělní procházka s chvilkou poezie

Loučím se s panem starostou. Sklízíme ze stolu. A s paní Marií Šebestovou vyrážíme na procházku z Klobouk do Krumvíře – přes pole a sady.

Najednou zvolním, povídáme si. Ukazuje mi, kam se chodili koupat, kde jsou místní zkratky. Najednou mi to přijde jako nedělní procházka. Vypínám hlavu, užívám si to.

Projdeme celým Krumvířem a skončíme na zahradě paní Drahomíry Novotné. Ve stínu velkého ořechu. V kraji beze stínu.

Na stole krásné pohoštění. Na mě doléhá únava. Povídáme si o festivalu, o Krumvíři. Krátké rozloučení a na cestu dostávám zeláky! To je pečivo plněné zelím a slaninou – moc dobré! A taky trochu domácích rajčat – z těch mám největší radost.

Podél starých kolejí se ztrácím v polích. Ještě si vystoupám na kopec do vinice. Je vlhko. Potím se. Hodně. Do těla se mi zabodává jeden komár za druhým. Bodejť. Všude vidím nějaké mokřady.

Rychle stavím stan, schovám se do něj. Už nevylezu. Ven mezi ta bzučící zvířata mě už dneska nikdo nedostane. A hlavně. Jdu spát. Budu dneska konečně dlouho spát…

Krásné sny