Ráno se probouzím, dostávám ještě čaj a malou snídani. Pak mě Stávkovi ještě se psem doprovázejí k přístavišti. Dál už musím zase sám. Jdu zvesela, mám před sebou posledních 28 kilometrů. Jenže jsme se domluvil na živý vstup z Kyjova ve 14:30, takže jdu pořád docela rychlým krokem.

Živý vstup mám tentokrát sám – je takový dojemný – kousek od Rohatce na zelené značce. Zrovna se tady jmenuje Stezka Českem, což je takové příznačné pro to moje putování.

Posezení s Járou Cimrmanem

V rohatci mají na železniční stanici hospůdku, tak si ještě odpočinu, trochu posilním a pak se vrhám na žlutou, abych po ní přes písečné podloží došel do Vacenovic, mojí předposlední dědiny před Kyjovem. Sedám si v hospodě na jídlo a upoutá mě stůl s cedulkou: „Je docela možné, že zde dne 28. září v 15.30 hodin kolem r. 1901 poseděl a pivem se občerstvil Jára Cimrman, český velikán a světoběžník.“

Tak si sedám k jeho stolu a občerstvím se také – a je docela možné, že v tu chvíli si Jára přisednul a poplácal mě po rameni.

Trochu jsme se zapovídali, a najednou mi dochází, že to mám skoro na minutu. Platím a vycházím z hospody. Tentokrát jdu po modré a pak po polní cestě do Skoronic a odtud po cyklostezce do Kyjova.

Jak jsem to málem nestihnul

Ještě fotka u cedule Kyjov a už spěchám na radnici. Vejdu dovnitř a volám Jirkovi Kokmotosovi, že už jsem tady a že to stíhám taktak. Jirka, že jde k podatelně pro mě. Jdu k podatelně a nikdo tam není. Tak mu volám, že kde je. Že taky u podatelny. Jsme zmatení, než se Jirka optá v podatelně a zjišťuje, že v Kyjově jsou dvě budovy s městkým úřadem. No tak to bude na těsno. Vyrážím přes náměstí k té správné radnici, ale to už mě zastavují lidé, chtějí se se mnou fotit, ale já to takto nestihnu.

Přicházím na radnici chvíli před půl, kdy mě ještě zdrží Česká televize. Pak rychle nachystat přenosové zařízení, co nesu v batohu a stíháme to opravdu na minutu.

A vlastně – došel jsem! Po 692,5 kilometrech jsem dorazil do Kyjova. Neuvěřitelná dřina – hlavně kvůli tomu, že jsem to musel stihnout za 19 dní. Kvůli svým dětem. Už se na ně tak moc těším…

Ale ještě jsem si užil nádherný víkend v Kyjově, kdy se se mnou chtělo fotit tolik lidí, měl jsem o zábavu postarané a měl jsem pocit, že si mě předávají z ruky do ruky. Bylo to krásné a moc jsem si to užil. Děkuji vám všem. A také děkuji moc všem, kdo jste mě povzbuzovali na celé té náročné cestě. Bez vašich slov by se mi šlo o dost hůř. Díky!