Vstávám ještě před šestou, abych stihl zajít do Českého rozhlasu Dvojka na půlhodinový vstup po sedmé hodině. Když dorazím do budovy, chlapík na recepci mě nechce pustit dovnitř. Prý o mně vůbec neví, nemá mě tam napsaného. I když mu řeknu, za kým jdu, nechce. Naštěstí se za mnou zve hlas produkční: „Ten jde za námi.“

Recepční sice něco brblá a pak ještě musím projít bezpečnostním rámem. Jasný terorista v kroji. Povídání je dost uvolněné aa moc fajn. Odcházím v půl osmé a pospíchám. Rád bych se už rychle sbalil a vyrazil na cestu.

Podél Rokytky a rovně

Vyrazím z Karlína podél Vltavy, pak odbočím k Rokytce, kolem níž vede cyklostezka. Hledám schránku na dopis, co jsem napsal svým dcerkám na tábor, ale po dvou kilometrech to vzdám – kde mají být poštovní schránky, zejí ze zdi jen kovové konstrukce. Bez schránky.

V mírném dešti zvládnu i živý vstup do rozhlasu a rychlým tempem mizím z Prahy. U Kyjského rybníka si chci dát slaninu, ale je nějaká šedivá a chutná nakysle. Asi tu Prahu bez ledničky nepřežila. No co už. Zbyteček sušené panenky září zelenou plísní. Asi si taky už nedám.

Hledám na mapě, kde by se dalo najíst a nakonec nezbude, než zajít do jednoho z nákupních center na kraji Prahy. Zase mám klid a můžu se v klidu dosušit.

Z Prahy vede rychlá cesta

Když vyrážím po obědě dál, hned na mě troubí a mává řidič nějaké dodávky. Jéé, asi měl slyšel ve vysílání. Tak mávám taky.

Cesta vede naštěstí po šotolinových a hliněných pěšinkách a pořád rovně. Tak se jde docela rychle. Pořád mi nejde do hlavy, že mi vychází, že Kouřim, kam mám dojít zítra ráno, je ode mě přes padesát kilometrů. Někde jsem asi něco nezměřil úplně přesně, dochází mi.

Do toho se mi ozývá kamarádka Terez, se kterou jsme se neviděli přes 13 let. Bydlí v Kouřimi a ráda mě uvidí. Můžu přespat i s večeří a snídaní. Ty jo, to je luxus. Jen abych nedošel až k půlnoci.

Jak jsem fakt došel

Až v Úvalech po 25,7 kilometrech konečně házím dopis do schránky. Na konci obce se stavím v malém pivovárku, koupím pivko, lehám na lavici a pomalu popíjím a odpočívám. Naštěstí jsem tam sám.

Rychle dojdu do Hradešína a za ním slyším dost blízko hřmění. Dívám se na meteoradar a vypadá to, že mě to mine. A opravdu. Jen pár kapek a projde to kolem. Proplétám se zákruty turistické značky, až před Kostelecem nad Černými lesy ztrácím signál. Jdu širokou cestou, co dřív bývala tou, která vedla do Kostelce. Dnešní asfaltka se kroutí a vede někde nade mnou.

V Kostelci mám před sebou posledních deset kilometrů a za sebou pětačtyřicet. Jdu se posilnit do hospody Nostalgie. Chlapi na mě hledí, tak se s nimi dám do řeči. Probíráme hlavně můj klobouk – jestli náhodou není valašský. Nakonec všichni souhlasí s tím, že není, a jeden jediný říká, že je jasně z Valašska, protože on sám pochází z Hulína od Kroměříže.

Je mi to jedno, důležitý je, že mi věří, že dojdu. To ve Zbirohu v hospodě uzavírali sázky, jestli dojdu, nebo ne. Tady už je to jen klobouk. Bodejď, za sebou mám 315 kilometrů a jsem skoro v půlce.

Poslední dva kilometry do Kouřimi jsou už jen o vůli. Nohy už nechtějí jít po asfaltě. Chvíli zkouším strniště, pak ale končí. No, panečku.

V Kouřimi mě čeká Terka a její synovec. Krásný přijetí, večeře, povídání a pád do říše snů – snad to nohy do rána rozdýchají.