Top
  >  Deníky z cest   >  Aš do Kyjova   >  Den dvanáctý: Úprk k Pelhřimovu

Ráno za mnou přijdou všichni tři ke koupališti. Pavel si na sebe obléká kostým svatého Václava a společně zahrajeme scénku na živo do rozhlasu a pak ještě na video. Je to veselé ráno, o to težší loučení.

V Louňovicích se ještě nasnídám u obchodu a pak vyrážím přes Malý Blaník směrem na Pelhřimov. Je to 55 kilometrů, takže dost daleko. Navíc je dusno, docela dost hmyzu a pořád mě něco někde štípe.

V Načeradci se chci zastavit na kafe v Plepšovně, ale mají zavřeno. A tak projdu zámeckou zahradou a octnu se u někoho na dvoře. Naštěstí jsou vrata otevřená. Pak stoupání po zarostlé křížové cestě do kopce. Kde byl dřív les, je jen vysoká tráva a na zemi bohužel plno větví, nebo bahno. Jde se těžko.

Motám se chvíli lesem, chvíli bahnem, chvíli vysokou trávou. Potkávám chlapíka sklízejícího řepku, který mi vysvětluje, že řepka není zase tak špatná plodina. Že tolik nevyčerpává zemi – že po ní na poli zůstávají kusy stonků, co tu zemi zase po zaorání vyživí. Hmm.

Jak jsem se nenajedl

V Lukavci je hospoda zavřená, tak jen odpočívám u obchodu. Těším se na jídlo do Košetic. Jaké však překvapení, když je tam hospoda zrušená. Prý dva kilometry odsud… Vypadám jako někdo, kdo může ujít navíc ještě čtyři kilometry? Tak zase jen ty potraviny a snad bude něco v Červené Řečici.

Kus cesty jdu po silnici, kus lesem. Jak jsou ty holiny zarostlé, tak se jim snažím raději vyhnout. Není tam nikde turistická značka, u Křelovic se dokonce značka ztrácí v neprostupné vegetaci kolem rybníka. Tak zase zpátky na silnici.

Hladově vyhlížím Červenou Řečici. Když se tam konečně dostanu kolem sedmé večer, prý už nevaří a mají jen nakládaný hermelín, klobásu a utopence. No, co už, hermelín a klobásu…

Konec romantiky

Moje první takováto cesta vedla kdysi z Prahy do Brna. Na ní jsem objevil, že lidé mají krásné příběhy, které by bylo skvělé slyšet celé. Byla to moc romantická cesta – hodně jsem si ji užil.

A celý dnešní den jsem šel stejnou trasu, jako tehdy – od Načeradce – a vlastně až na Čeřínek, kam mám dojít zítra.

Ale romantika je pryč – spousta lesů zmizela, cesty jsou rozbahněné, neudržované. Dokonce potkávám i daleko méně lidí, než tehdy. Zvláštní.

Vlastně pro celou moji cestu je typické, že krom míst kolem Prahy, nikoho moc nepotkávám. Asi to bude tím chladnějším počasím, nebo tím, že jsou prázdniny a všichni jsou pryč…

ZA Červenou Řečicí se snažím dostat k malému rybníčku, u kterého byla malá budova. Kdyby měla stříšku, mohl bych u ní spát. V noci má přijít déšť a ráno by se hodilo mít kam schovat krosnu, jak budu balit.

Rybníček nacházím, ale u něj ještě jeden daleko větší s moderní chatou, celou prosklenou. Za stromy se krčí pobořená stará romantická chatička. A tak si u ní stavím stan – ještě tam zbyla malá stříška pro dřevo, která mi ráno taky pomůže.

Do Pelhřimova mám ještě deset kilometrů, ale to snad ráno ujdu. Mám tam být v půl desáté.