Top
  >  Deníky z cest   >  Aš do Kyjova   >  Den třináctý: Propršel jsem

V noci moc nespím. Pořád čekám, jak velký bude déšť a vítr, jestli přijde bouřka. Když jsem se díval na meteoradar na mobilu, viděl jsem bouřkové peklo nad Slovinskem. Tak to jestli přijde sem, to bude. Naštěstí ráno prší jen málo – něco mezi mrholením a deštěm. Na balení stanu to někdo dokonce vypne.

Mám to ještě deset kilometrů do Pelhřimova, a tak vstávám brzy, abych tam do půl desáté byl. Cestou jemně prší, pak zase trochu víc. Naštěstí se nemusím potýkat s bahnem, hodně cest, co dřív byly jen vyšlapané, je dneska asfaltových, nebo zpevněných štěrkem. Do muzea rekordů a kuriozit přicházím s předstihem. Už v devět.

 

Živá kuriozita v muzeu

Dostávám čaj a stávám se součástí muzea, které je umístěné v několika patrech ve věži. Můj kroj je totiž také zapsaný v České knize rekordů – jako kuriozita. A tak každý, kdo dneska dopoledne přijde, může vidět živý exponát. S Pepou Vaňkem pak u mini stolečku za plného provozu dáváme živý vstup do rozhlasu.

Je nejen o dešti, kterého je dneska všude plno, ale hlavně o rekordech spojených s lidovými kroji a s tradicemi. Pepino, jak mu říkají, mluví dobře a je znát, že mluví do rozhlasu často. To už se ve dveřích objevuje moje tetička Maruška Šalandová. Přebírá si mě od Pepina a míříme k ní domů. Na oběd, kávičku a dobrotku. Mňam.

 

A leje a leje a… leje

U tety se zdržím zase nějakou tu hodinku, vyměníme si novinky o rodině, neb jsme se dlouho neviděli. Když se chystám k odchodu, pořád leje. Tak mi poradí, abych nešel pod Křemešník po turistické přes mokré louky, ale po silnici.

Naštěstí ji poslechnu, byť se snažím po silnicích nechodit. Ale déšť zesiluje. Do Proseče pod Křemešníkem to beru po silnici, pak po červené. Když dorazím na Křemešník, pro změnu pořád prší. Schovám se do restaurace, kde zaujmu poblíž sedící starší manželský pár: „Jste dost rychlej! Míjeli jsme vás v autě a vy už jste tady!“. Usmějeme se na sebe: „No, v té pláštěnce jsem taková zelená koule.“ … „I kdepak, vypadalo to s tím kloboukem na hlavě dost impozantně.“

To už zaujmu v kroji i obsluhu. Dávám kofolu a pivko. Kouknu ven. Pořád prší. No tak dobře. Tak ještě zelňačku. „No proto! Si myslím, že i něco teplýho by to chtělo,“ mrkne na mě servírka. Pak se rozloučím a mizím do deště.

Když se blížím Novému Rychnovu, zastaví jakési auto. Vykoukne z něj starší chlapík a ptá se na cestu na Křemešník. Jsou správně, jen to auto je jaksi navíc. Tak ho vracím na poslední křižovatku. A on mi jako poděkování vrazí do ruky… Papírovou záložku do knihy – že na ní jsou prý jeho fotky. Chvíli na to nevěřícně koukám a chce se mi smát. Tak nečekal jsem nic. Ale papírovou záložku? Když druhý den ráno najdu v kapse jakýsi beztvarý žmolek, vzpomenu si, že to asi byla ta záložka.

 

Překvapen obsluhou

Když v Novém Rychnově dokupuju něco k jídlu v místních potravinách, sedí za pokladnou vietnamský kluk, tak kolem dvaceti. Mluví skvěle česky, tak to ocením a zjistím, že ví, co znamená hastrman, a pak mě dostane, že přesně ví, kde je Aš, nebo kde je Kyjov. Ty jo. Taková motivaci se učit se jen tak nevidí.

Loučím se a v dešti se vydávám na Čeřínek. Cesta měla vést lesem, ale kolem mě je spíš měsíční krajina. Déšť už ani nevnímám, takže si dopřávám maliny jakoby svítilo sluníčko. Na Čeřínku naštěstí otevřeno. Ale uvnitř jen chlapíci, co vypadají dost svérázně. Trochu se leknu, když se mě optají, co si budu přát. „A vaříte?“ … „No, jasně, máme …“ Výčet toho, co mají, zakončí vepřo-knedlo-zelo. akže je to jasné, nějaké to zelí by se dneska v té zimě šiklo.

Trochu váhám, jestli mi to bude chutnat, ale to už se láduju velmi dobrou polívkou a na jídlem se jen ulizuju. Vypadám asi trošku hůř než ti chlapíci, neb porce mi dávají tak dvojnásobné. Když se loučím, prší o dost míň, dokonce na chvíli i přestává.

 

Jak jsem zčernal

V duchu si představuju, jaké to bude, až překročím Jihlavu a dostanu se konečně na Moravu. Jenže ve Dvorcích zabloudím, dostanu se do chatové oblasti, a jak se snažím vymotat, najednou jsem za řekou, ani nevím jak. No, co už, stejně leje. Už je večer, a tak se snažím po červené dostat co nejblíže Jihlavě.

Jenže jak jsou všude holiny po bývalém lese, je stezka místy dost zarostlá, a všechno je plné vody. Takže navzdory pláštěnce se mi voda dostává zespodu a zepředu úplně všude – i do bot. jsem kompletně mokrý. Do toho zjistím, že mi z klobouku kapou nějaké černé kapky. ty jo, on pouští barvu. Mrknu na košulu a na konci rukávů jsem černý. Na kalhotech černé kapky.

Příval emocí zarazí jedno velmi klidné: „A v čem ti to pomůže. Už to je, takže klídek, už to nezachráníš.“

Ke spaní jsme si vyhlédl vyhlídku Zaječí skok. To však netuším, že tam není žádná rovinka, jen kameny a skála. Takže další zklamání. Nakonec už skoro ve tmě stavím stan u rozcestníku ke skoku – přímo na turistické značce. A spěchám, než se pořádně rozprší. Do stanu padám komplet mokrý.

Všechno mokré hodím na jednu půlku a já s karimatkou, spacákem a oblečením na spaní jsem v druhé půlce. Mokrou hlavu strčím do kapuce svého péřáku a tam uschne. Za častého převalování se pokouším spát. Dneska to bude náročný.