Jednodenní zastávku v Praze jsme vymysleli na cestě jednak kvůli schůzkám v rozhlase, s kamarády, jednak kvůli případným opravám mé výzbroje. A taky jako zdravotní – počítali jsme s velkým vedrem – tak abych trochu nabral dech.

Hned ráno s Jirkou Kokmotosem, vedoucím vysílání ČRo Brno, vyběhneme na Pražský hrad, kde k české vlajce přidáme ještě vlajku Slováckého roku a vlajku mých rodných Cvrčovic. Pak to zapijeme v kavárně.

Lenivění po Praze

Při procházce Prahou se stavím na zmrzlinu a prodavačka: „To jdete z toho folklorního dne?“ … „Kdepak, to jdu do Kyjova.“ … Překvapení: „No tam já jedu taky – tam bude teď Slovácký rok!“ … „Cože?! No tam jdu ale právě – ho zahájit.“ Loučíme se s tím, že se potkáme na Slováckém roce – tak uvidíme, jestli tam bude mít taky stánek se zmrzlinou.

Vedle Katky z lašského folklorního souboru Morava, se potkávám ještě s Terezkou, mojí stárkou z novolískovecké chasy, co je zrovna v Praze. A třešničkou je setkání s Petrem Samšukem, se kterým jsme kdysi pracovali v Computer Pressu, a který teď hraje na harmoniku a zpívá Dylana, Kryla a spol. A taky trochu toho folkloru.

Večer se svalím na pokoji, ještě píšu deník, a pak rychle něco naspat. Ráno brzy musím vstávat a jít do vysílání ČRo Dvojka na krátký rozhovor.

Jak dopadly moje nohy?

A jak dopadla prohlídka mých nohou? Katka to zhodnotila asi takto: „Všechno je v pořádku a odpovídá to počtu kilometrů. Ty náplasti vyhoď, jsou k ničemu. Potřebuješ, aby ta kůže ztvrdla a vytvořila mozoly. Díky nim nebudeš mít puchýře. Toho červeného se neboj, to se tvoří mozoly. Hlavně to nezalepuj a nech dýchat.

Jo, a tady ten malíček? No ten si sám zastrkáváš pod vedlejší prst. V botě máš dost místa. Tak něj mysli a vysouvej ho trochu doprava, ať tak netrpí. Prostě mysli na něj cestou trochu.“