Ráno mě probouzí kapky deště bubnující o stan. Ajaj, tak to dneska bude balení stanu v dešti. Mám na to už úplně jiný styl balení. Nejdřív ve stanu sbalím všechno, co jde. Pak pod vnější celtou sbalím vnitřní stan. A nakonec vylezu ven na déšť a sbalím to všechno dohromady. Co nejrychleji. Jak mám krosnu na zádech zakrytou pláštěnkou, je už všechno v suchu.

Na sebe dávám jen klobouk. To na tento jemný déšť stačí. Procházím kolem ztichlého Liblína a zaujmou mě lavičky a stůl umístěné u kempu přímo v řece. Čekají asi na o dost teplejší počasí.

Nad Liblínem se rozmýšlím, jestli jít v tom dešti raději po silnici, nebo přes zříceninu hradu Libštejn. Říkám si, že když cesta k Libštejnu bude zarostlá a listí mě bude smáčet víc, než bych chtěl, zvolím silnici.

Cesta k Libštejnu byla nakonec docela zarostlá a zmáčela mě víc, než jsem chtěl. Tak dlouho jsem ale živil naději, že to bylo lepší, že už bylo lepší v ní pokračovat, než se vracet. Takže celý dost promočený jsem se s tou zříceninou alespoň vyfotil, když už.

Jak jsem chytal signál

Od Libštejna mířím zpátky nahoru po zelené a snažím se dostat do Radnic ještě před živým vstupem. Když se blížím ke Kamenci, zdá se mi, že brzy ztratím jakýkoli signál. Nezdá se mi to. Brzy jsem ztratil signál.

A už se blíží vstup do rádia a signál nikde. Zapomenu na to, že mě kdy co bolelo a zrychluji do kopce, do zatáčky, prostě kamkoli. Už vidím lavičku, sedám, na mobilu vidím signál. Hurá. Jenže na přenosovém zařízení nic. Takže krosnu na záda a ještě víc do kopce. Až úplně za Kamencem za posledním domem konečně.

V poslední chvíli lavička, rychlá příprava. Uff. Když vtom se odněkud vyřítí pořádný boxer bez vodítka, bez náhubku a silným „baf“ mi oznámí, že mě našel. Ani nemám čas na jakoukoli paniku, pokračuju v povídání a přemýšlím, kdy mě to zvíře, co mě už očichává, do něčeho kousne. To se nekoná, pes odbíhá ulevit si na louku. To už se objeví majitel – je z toho posledního domku a asi se šel podívat, co za zjev jde kolem.

Radnické zásoby

V Radnicích mířím do kavárny, ale na náměstí cítím vůni něčeho pečeného. Objevím hned tři pojízdné prodejny s uzeninami. S místními se radím, kdo má nejlepší slaninu, k té přidám sušené maso a škvarky. A ejhle – mám v krosně zase o kilo navíc. Ale takových dobrot, že už se na ně těším.

Návdavkem se dozvídám, že tady byla slavná sklárna a posílejí mě někam na její expozici. Ale to si nechám na příště.To kafe jsem totiž ještě chtěl.

Vpluji, nikoli nenápadně, což v kroji ani nejde, do místní cukrárny. Dám si dva zákusky, ale asi za dvě minuty je mi jasné, že nestačily. Tak ještě dva. Bylo to lepší, vydržely dvanáct minut.

Takto posilněn se ještě překulím do restaurace na jedno pivko a po této malé oslavě dnešního přežití vyrážím na zámek Zbiroh. Už neprší a cesta je vlídně široká – žádné otírání – to proto, že většina vody je z listů už pryč a nebyla by to tak pro ty listy taková legrace – to otírání.

Zbirožský folklor

Na zámek Zbiroh se dostávám celkem rychle a u pokladny už na mě čeká vedoucí expozice, pan Martin Caletka. Jdeme se podívat na sál, ve kterém tvořil svá díla Alfons Mucha. Dozvídám se o zednářské minulosti Alfonse Muchy a že se sem přestěhoval po návratu z Ameriky, kde získal finanční podporu Charlese Craina, který podporoval slovanství. To proto, aby se tak trochu mohlo rozpadnout Rakousko-Uhersko.

Alfons Mucha si díky jeho penězům mohl pronajmout sál a prostory pro bydlení pro svoji rodinu na dvacet let! Jeho dceři byl jeden rok a jeho syn se narodil na Zbirohu. Takže obě děti Alfonse Muchy měly zbirožský zámek jako svůj domov. Páni!

Jako předlohy pro svá díla používal Alfons Mucha zbirožské občany. Nafotil si je v polohách, v jakých potřeboval, a pak je podle těch fotek kreslil na plátna. Za odměnu pak zbirožským namaloval oponu do jejich divadelního sálu. Ta opona se dochovala, restaurovala a je vystavená na zámku.

Jak jsem šel na pivo

V podhradí hledám nějakou restauraci – prý jich tu bylo několik, ale v jiném vesmíru. Dneska nacházím bistro, kde se poté, co promluvím, dostávám rovnou ke stolu štamgastů. Dám si asi ten nejlepší hamburger, co jsem dosud jedl a ještě chvíli zapovídám. Servírka mi doporučuje hospůdku na konci Točníku, že tam pracuje její kamarádka a že mám pozdravovat.

S díky vyrážím dál – směrem na Žebrák. Na konci Týčku na mě volá pán z okna, jestli něco nepotřebuji. Děkuji moc, zatím ne. Ale za deset kilometrů nocleh – to už ale neslyší.

V Točníku je sice ona hospoda, ale zrovna zavírají. Tak nechávám pozdravovat a dají mi alespoň vodu. Pokud chci pivo, tak nahoře na Točníku je dneska koncert, tam něco bude.

Úprk přes rock

Vyjdu na Točník, tam už postavených několik stanů – o vypadá dobře – a najednou se ozve rocková kytara – tak tohle už dobře nevypadá. Pro pivo prý musím dovnitř na nádvoří, ale tam se platí vstupné. Neohroženě jdu. V kroji a s kloboukem si mě nikdo nevšímá – asi vypadám jako typická předkapela rockových koncertů. Tak jo, koupím pivo a vracím se k bráně do hradu.

Všichni mi doporučují jít na koncert – prý super kapely a že si to moc užiju. Chápu. Rozumím. Ale jak se zítra dostanu na Karlštejn? „My tě tam hodíme autem.“

No nic, budu muset až za hřeben. Tak se ještě hecnu a přejdu malý hřebínek až nad Hředle, kde si stavím stan v lese plném klíšťat. Když dvě vyhodím ze stanu, tak přemýšlím, jak si asi vyndám klíště ze zad. Asi nijak – prostě časem odpadne.

Tak se uklidním, natáhnu bolavé nohy a po hodině se mi konečně podaří usnout. Je totiž dost dusno a vlhko.