Ráno se probouzím jako do jiného světa. To už?! Už to začíná? Dneska? Půl roku příprav a najednou je všechno tady. Půl roku se smrsklo do pár minut, které mě dělí od probuzení k nohám z postele. Jak málo.

Čaj, kousek něčeho k snídani. Všechno je sbalené, je toho nějak málo. Ještě rychle nějakou tu živou kytku na klobouk. A už vyhlížím Jirku Kokmotose z Českého rozhlasu Brno. Rychle se obouvám a jdu dolů. Před domem už čeká auto. Ještě rychlá fotka a jedeme směr Hrčava!

Už v půl deváté přijíždíme k obecnímu úřadu v Hrčavě, kde jsem domluvený se starostou na devátou. Před úřadem už je Česká televize, která by ráda pár záběrů do vysílání. Čekáme na starostu do čtvrt na deset, pak volám. V půl desáté ale pořád není, tak dáme s Jirkou Kokmotosem živý vstup do rádia a do schránky hodím… Hádejte. Navazuji na tradici předminulé cesty. Ano, opět jsem je vydal.

Zpoždění! Nezastavujeme, jen přibržďujeme

Starosta Hrčavy přijíždí až v 9:45. Vstup do rozhlasu je bez něj hotový, Jirka odjíždí. No, co už. Loučení je tentokrát dost rychlé. Na emoce moc není čas. Prostě do Lanžhota musím nějak dojít. Tak jo, Jirko, udělám proto všechno – tyhle cesty jdou přes moje emoce, tím pádem by to mohlo vyjít.

Se starostou a televizí vyrážíme na trojmezí. Jejda, ono to trojmezí je dole, v potoce!

Rozhovory, fotky, spousta času. Ale už bych měl být v Čiernom! Rychle se loučím, kameraman se mnou ještě chvíli jde do lesa a pak. Jsem sám. Je to tady. Teď už je to na mně, kudy půjdu, jak rychle, ke komu.

Projdu pěšinkou v lese k cestě pod dálniční most. Zas je to tady – neznačené cesty, orientace podle navigace. S tím se dá projít cokoli. V Čiernom jsem s hodinovým zpožděním – nechci se hnát, to ne. Všechny schůzky mají dost času, abych je stihnul. Ale teď mám fakt zpoždění.

Oáza klidu a přijetí

V Čiernom dávám nejprve zacházku k paní Budošové, která na mě čeká s 85letou pamětnicí, paní Ganderákovou. Vzpomínáme na doby, kdy se tady pašovalo zboží z Polska. Dost se nasmějeme u příběhů, které končí naštěstí dobře.

Je to vlastně moje první setkání s místními. Slovenská pohostinnost jde cítit. Jak slova plynou, píšu si poznámky do svého deníku. To je novinka na cestě – už mě nebavilo si psát poznámky po papírcích, chtělo to pořádný deník. Při tolika setkáním už bych ráno v živém vstupu v Českém rozhlase Brno v 9:30 nevěděl, co ke kterému dni vlastně patří.

V Čiernom mě ještě čeká pan starosta, u kterého se potkávám s paní Čaneckou a Gazdaricovou. Dává nám prostor, povídat si nejen o krajkování, ale i o folklórním souboru Ozvenka, který z ničeho vychovala paní Čanecká. Teď už jí zdraví nedovoluje ho vést, ale pokud se vyspraví, pak prý možná… Paní Gazdaricová ukazuje nádherné kraslice, které vystavuje po Slovensku. Barví je ve vařené vodě z cibulí a pak zdobí jehlou namočenou v rozehřátém vosku. S díky kraslici odmítám – v Lanžhotě by byla pěkně míchaná.

S deštěm k hranici

Zvedá se vítr. Je už odpoledne a já se musím ještě dostat na Kamennou chatu. Při stoupání k hranici padají první kapky. U zbytků obranného valu proti Turkům už leje. Takže schovat klobouk pod pláštěnku, nad hlavu deštník. A jde se.

Když hranice opouští turistickou značku, držím se jí s obavou, co přijde. A ono ejhle! Kolem ní se vine najdřív širší cesta vyjetá v louce, později pěšinka. Ale je tam. V místech hustšího porostu se nemusím trápit – průseky mě pouští dál. Sice cítím v botech vlhkost – musím zdolat dvě podmáčené louky a tři potoky – ale jde to.

Míjím chalupy, osady pojmenované příjmeními místních, cesta stoupá vzhůru. Gule u Vyšných Megoněk jsem málem minul, jak to jde svižně. Uvnitř cítím klid. Mám dost času – tentokrát žádných 40 km na den, ale 25-30 – právě kvůli všem těm setkáním.

Konečně v suchu

Kolem půl sedmé dorazím na Kamennou chatu. Uvnitř je nějak živo. A to jsem čekal, že tady nikdo nebude. Jsou to místní z okolních chat. Správkyně chaty na mě vykoukne z kuchyně: „Tak Vás asi nejdřív ubytuju!“ Než se zmůžu na slovo, už jdeme po schodech a … Jsem ubytovaný. Jaj, a co stan? „Klidně si ho postavte v předsíňce, když nechcete spát v posteli.“

Chata je moc hezky opravená a dobře vybavená. Večeře vynikající, takže pak jde povídání nad její historií a místními pověstmi úplně snadno. Prý by bylo lepší přijít v srpnu, kdy se dělá Vatra vzájemnosti – setkání Čechů, Moravanů, Slezanů, Poláků a Slováků.

Kamenná chata je vlastně zbytkem daleko větší chaty, která ale vyhořela, tak zbytky po ní odklidili. Vedle chaty však zůstala krásná dřevěná rozhledna a dřevěná ubytovna.

Večer se trochu protáhl, tak toho moc nenaspím. Nu což, chtěl jsem za lidmi, jsem s nimi. Dobrou!

Ráno na slyšenou v Českém rozhlase Brno v 9:30!