Ráno se mi ani nechce vstávat a oblékat se. Tělo vycítilo příležitost a protestuje. Vždyť už jsme doma, kam bychom zase šli? No ale ještě jsme nedošli do Kyjova – tak alou ven z postele, vyrážíme! A rovnou do Českého rozhlasu na Beethovenově ulici.

V rozhlase mě všichni vítají, chtějí si na mě sáhnou, jestli jsem opravdu živý. Pak se objeví Zdeněk Junák a společně si povídáme v jeho Srdcovkách. Pak se mi podepíše na prapor Slováckého roku v Kyjově, co nesou s sebou, a vyrážím.

Pro změnu zase prší. A tak jdu v lijáku podél Svratky na Židlochovice. Opět asfaltová cyklostezka, ale doma jsem si vzal pořádný deštník, abych tolik nemoknul. Připadám si trochu nepatřičně – umytý, v čistém oblečení – je to nezvyk. Jen vousy jsem si nezastřihnul – aby mi v Kyjově věřili, že jdu opravdu až od Aše.

Obědové překvapení

U rajhradského kláštera jsem si zaskočil na výborný oběd. Kachničku se zelím a s knedlíkem – to se zrovna hodí. Hosté na mě koukají, jak jsme v kroji, ale nevyptávají se, jen obsluha pokaždé, když přijde ke stolu, má několik otázek.

A najednou telefon – volají mi rodiče, že jedou kolem a že bych se mohl vidět se svými dcerkami. Jasněže chci! Rychle zaplatím a jdu na ně čekat před restauraci. Setkání je nádherné a dojemné. Spousta objímání a radost, že se zase vidíme. Už se tak moc těším, až zase budeme spolu.

Ale je to krátké, nasedají do auta a já vyrážím zase na Židlochovice. Ve městě na mě volá paní z okna, že mi moc fandí a že mě poslouchá v rádiu. Vlastně se ke mně hlásí už víc lidí, protože tady hodně poslouchají Český rozhlas Brno.

Krutá bouřka

Z Židlochovic jdu po červené do Nosislavi a za ní přes Boudky a polní cestu mířím na modrou, aby mě zavedla do Křepic. Slyším hřmění, ale vypadá to, že z dálky. Cesta je promáčená, ale neprší. Jakmile podejdu dálnici, tak to přichází.

Hromy, blesky, obrovský liják. Nemám se kam schovat, jsem uprostřed kukuřičného pole a nezbývá, než jít dál. Naštěstí moc nevyčnívám, přijde mi to, jakoby se nade mnou potkaly dvě bouřky. Jsem  zase pořádně promočený. Kam se jen schovat?

Všude spousta vody a bahna, a tak s úlevou přivítám asfaltku v Křepicích. Podle mapy tady ale nemá být hospoda. Když stoupám dědinkou, najednou vidím, že tady hospoda je! Jen si přeju, aby byla otevřená. Sáhnu na kliku – otevřeno!

Uvnitř sice chladno, ale sucho. Sundávám si věci a ptám se na něco k jídlu. Nemají nic, ale můžu si vzít chleba se sádlem s cibulí – to je prý zdarma, to si tady místní dělají takové pohoštění sami pro sebe. Neskutečné! Ještě nikdy mi tak tohle jídlo nechutnalo.

Sedím jak zmoklá slepice, místní mě znají z rozhlasu, a tak vyprávím svoje zážitky. Nejraději bych zůstal, ale musím jít dál. Ráno mám živý vstup z Kobylí. Proto mám dneska docela velkou nálož – 47 kilometrů.

Jsem na Slovácku!

Vystoupám nad Křepice po modré turistické na místo, odkud vedli Sověti na konci druhé světové války útok na Brno. Pěkná vyhlídka, ale už bych byl nejraději na Slovácku. Jdu lesem a pod nohama mám mazlavé bahno, jde to těžko a pomalu. Pořád se někde bořím, klouže to.

Cesta se zdá být nekonečná. Ale dostávám se na Slovácko – jsem už v katastru Boleradic – sice dědinu nevidím, ale jsem tady. Další cíl splněný.

Nad Horními Bojanovicemi se les otevře, ale o to větší bahno mě tam čeká. Jdu už mimo cestu, i tak je to těžké. Stmívá se a osvětlují mě poslední paprsky slunce. To už dneska nevyschnu.

Stan si stavím nadrzo ve vinici pod Dlouhým kněžským vrchem, neb je to jediné suché místo, kde není bahno, ale tráva. Padám do stanu dost unavený a přemýšlím, jak to bude náročné, dojít zítra ráno na čas do Kobylí tím bahnem.