Den šestnáctý: Konečně doma! Tedy vlastně ještě ne
Ráno se probouzím do jemného mrholení. Scházím z lesa a podél silnice se dostávám do Rosic. Už z dálky vidím zámek, na kterém se mám setkat s místní chasou. Na setkání se moc těším, po telefonu zněli nadšeně, to mi zase srdce poskočí radostí.
Na zámku mě vítá Barbora Čechová a Ondřej Odehnal, společně s Nikolou Švancarovou, a vyprávějí, jak jako osmnáctiletí obnovili v Rosicích hody a tradiční kroje. A jak každý rok nechají díky dotacím ušít další kroje. Moc milé a nadšené povídání – i s domácí bábovkou, co mi přibalí na cestu. Ráno je pohodové, dneska nemusím moc spěchat, mám před sebou jen 32 kilometrů.
Vzhůru domů
Z Rosic vyrážím po žluté přes Kývalku, pak kolem automotodromu do Žebětína. Tady si dávám pořádný oběd a mířím přes oboru Holedná do brněnských Pisárek. A tam už po chodníku. Chce se mi nastoupit do tramvaje, ale najednou mi dojde, že jdu pěšky a že musím jít každý metr pěšky. Přepínám tedy v hlavě svůj automat na chůzi.
U výstaviště mě zdraví jeden starší pán – prý mě moc vítá, že mě poslouchá každý den v Českém rozhlase a moc se těší na moje zítřejší povídání se Zdeňkem Junákem.
Pak už jen přes Pekařskou ulici na Náměstí Svobody – a známou cestou přes park Lužánky nahoru do Černých Polí. A jsem doma. Opravdu – jednu noc na své cestě jsem si dal u sebe doma. Když jdu přes Brno, proč spát někde v lese. Hlavně ráno mám rozhovor v Českém rozhlase v centru města, a také bych si rád přibalil do batohu čisté oblečení a boty na tancování do Kyjova.
Večer mě ještě odchytí soused a vytáhne na pivo – abych mu povyprávěl svoje čerstvé zážitky. Doma jsem mezitím vypral a dal všechno sušit, abych se ráno převlékl do čistého.
A hlavně – do svých bot jsem vrátil původní vložky, které tam patřily. Najednou v nich je pohodlně, jako v pokojíčku.