Ráno se probouzím nějak bez nálady. Všechno sbalím a vytřepu od klíšťat, vyjdu z lesa a bzučící hmyz mě ani neláká snídat na lavičce u křoví. Tak scházím do vesničky Hředle. Když vejdu do místních potravin, hned je nálada zpátky. Pan prodavač-majitel-bývalý starosta mě hned nakopne dávkou optimismu a zájmem, co tam dělám.

Ještě za mnou vyjde ven na lavičku, zda nechci kafe, nebo čaj. A zdrží se na kus řeči. Dost vydatně posnídám, což mi dá energii a mířím do Zdic. Tam se uvelebím v kavárně, tentokrát jen s jedním větrníkem. Dám odtud i živý vstup a hned po něm si zaběhnu do obuvi koupit nové vložky do bot. Hlavně prosím ty nejrovnější, co jen to jde. Žádné ergonomické tvary.

S lijákem v zádech

Po výměně vložek mířím ke Koněpruským jeskyním. Napůl terénem, napůl po asfaltu. Když začínám stoupat do pořádného kopce, přižene se bouřka a pořádný liják. Stojím pod stromy jen s klobukem a bez pláštěnky. Koukám do mapy a vidím, že kousek bude nějaká skála – třeba tam bude převis, nebo jeskyně.

A on je to rovnou skalní oblouk – Axamitova brána – a pod ní už čtyři lidi. Starší paní se ptá: „To jste šel zespodu?“ … „Ano“ … „A neklouzalo to?“ … „Klouzalo“ – a tím se dostáváme do komunikačního mrtvého bodu, neb dál už nebylo kam pokračovat. Zachránil to mladý pár, co si vyrazil na maličký výlet do Koněpruských jeskyň a se kterým závodíme, kdo dřív odhadne konec bouřky. Ohlašujeme ho několikrát, vždy to ale pokazí náhlý příval dalšího deště.

Nakonec se podaří a všichni míříme k jeskyním. Já se najíst, zbytek na návštěvu.

Kouzelná budka

U jeskyň se ale staví nová budova, takže je tam jen maličká budka, kde nemají vlastně skoro nic. Pojím své zásoby a koukám, že za pět kilometrů je ve vesničce Tobolka asi nějaká budka s občerstvením. Vyrazím rychlým krokem, míjím komplikovanou dopravní situaci s křičícím řidičem autobusu, překvapeným hlídačem parkoviště a několika auty pokoušejícími se couvat.

Do Tobolky je to z kopečka, a tak brzy slyším hlučné hlasy chlapů – a už se těším, že bude veselo. A ejhle, u budky několik babet a další přijíždí, řidič z ní vyskakuje a cosi zmateně hledá. Pán z budky: „A nechcete se zeptat?“ … „A na co?“ ptá se babetista. „No, na tu otázku.“ Babetista vytáhne promáčený papír, neb předtím asi projel tou bouřkou – ahaa.

Je tady závod asi třiceti babetářů a jednoho uzavírajícího starého policejního auta veřejné bezpečnosti. A všichni sbírají indicie, aby závod mohli dokončit. Tak dokončujte, já si tady sednu v klidu na lavičku, doplním energii… A vzhledem k tmu, že účastníkem toho mého závodu jsem jen já sám, nemám strach, že bych nevyhrál. A když nedojdu, tak se závod prostě nedokončí.

Potlach a Mořinka

Z Tobolku vyrážím do lesa směrem na Srbsko. Trochu u toho zabloudím, ale co už. Potkává mě starší dáma, říká mi, že je tady kousek velmi dobrý potlach (Setkání trampů), zajímá se, kdo jsem – a že je to prý hodně zajímavé. Ať zůstanu na potlachu.

Jdu dál. Po asi kilometru potkávám jinou starší dámu. Říká mi, že je tady kousek velmi dobrý potlach (Setkání trampů), zajímá se, kdo jsem – a že je to prý hodně zajímavé. Ať zůstanu na potlachu. Narozdíl od té první mě na ten potlach i doprovodí – v některých úsecích ji půjčuju svoji hůl. Nerad bych vyčerpal kapacitu své lékárničky.

Potlach je na veliké louce. Zdržím se na jedno pivo a pak už musím jít. Prý mám jít na Karlštejn podél vody a pak po červené do Mořinky. Ne do Mořiny. V Mořince je prý výborná hospoda. Tak jdu.

Podél vody na Karlštejn. Je to trochu divočina, ale lepší než asfalt. Pak výstup do kopce podél nekonečných stánků s kdečím – nahoře je už zavírají, neb asi už zavřeli i na Karlštejně.

Když vejdu do Mořinky, slyším hudbu na celou vesnici. A ejhle – malý trampský koncert přímo před hospodou. Tak se zdržím, seznámím s Markétkou a jejím Hanušem – a užiju si koncert i moc milé povídání.

Do stanu zapadnu přímo vprostřed louky za Mezinkou. Na nějakou mě směřovali, ale asi jsem si vybral úplně jinou. Tak to snad nevadí.