Ráno se cítím dost dobře. Pomalu začnu s hygienou, balím se. Najednou cítím první kapky! Co to je?! Dneska už nemělo pršet. Rychle se balím – poslední věci už v dešti. Jejda. Pláštěnku na sebe a vyrážím na poslední tři kilometry do Teplé.

Už zdálky vidím svítící totem benzinové pumpy. Ty jo, tam bude teplo a kafe. Ale je to jen nějaká místní – to tam asi nebude nic. Jak hezké překvapení – uvnitř je velmi milá paní, kafe a taky něco k snídani. Suším se, povídáme si, piju jedno kafe, pak ještě druhé.

Chladná, ale přívětivá Teplá

Až jsem dost vyhřátý, mířím do Teplé do kulturního domu, kde už na mě čekají děti v krojích a paní Vlasta Kuboušková, která už od roku 1992 vede místní folklorní soubor Stázka. Živý vstup se vydařil, dokonce jsme zvládli i zpívání dětí za doprovodu dudačky a kytary.

Pak se balím a mířím rovnou do lékárny doplnit svoji zásobu náplastí. A pak do obuvi pro novou vložku do bot, neb mám podezření, že není úplně v pořádku. Obuv je bohužel kvůli dovolené zavřená.

Počasí mi ale přeje. Přestalo pršet a na obloze se objevují krásné beránky. Je nádherně. Asfalt místy nahrazuji chůzí po posečených polích, tak dávám úlevu i nohám.

Nečekaný déšť a pes

V Dobré vodě vidím na cestě starou tenisku. Napadlo mě několik vtipných poznámek, ale díky ní se otočím a vidím lavičku u dětských houpaček s krásným výhledem. Tak tam si sednu, usuším pláštěnku a dám něco k jídlu.

Pláštěnku pověsím na houpačky, sedám a vytahuju tašku s jídlem. Vtom kolem projíždí auto a za ní přiběhne velký pes – bez obojku, bez náhubku. Pro jistotu vytahuji pepřák a čekám, co bude. Pes mě ale jen očichá, tváří se klidně – očividně ucítil moji slaninu. Takže se v poklidu uvelebí na zem vedle lavičky. No, tak slaniny ka svačině holt nebude.

Vlastně nebude nic. Dopadají na mě první kapky a rychlý pohled do krajiny mi říká, že bude pršet – dost. Tak všechno balím, běžím pro pláštěnku. Za rohem vykoukne ještě větší pes a štěká na toho u mě – vypadá to jako: To nevidíš, že prší? Pojď dom! Koho to tam máš?! Co tady dělá? Ať vypadne – a co nejrychleji.

Nemusí mě pobízet, pod pláštěnkou hledám místo, kde se schovat. Meteoradar hlásí jen krátký deštík. Tak vydržím asi 15 minut a můžu jít dál. Ze svačiny si dám alespoň to jablko.

Konečné řešení pro má chodidla

Za Branišovem u rybníka si konečně sedám, uvelebím se a jím. Slaninu, sýr, malé pivo, tuňáka… Prostě všechno – víc nemám. Do toho se zase zvedá vítr – to snad ne. Naštěstí je to jen vítr a mraky rozfouká. Tak se zvedám a po lesní cestě dojdu ke hřišti v Bezvěrově.

Překvapivě na mě čeká malá hospůdka u hřiště. Nikdo v ní není, ale mají otevřeno. Tak si dám jedno a jdu se podívat na ty mé nohy – za denního světla. Když se pořádně podívám, vidím, že je to opravdu těmi vložkami do bot. Mají v polovině pod patami výztuhy z tvrdého plastu a ten rozdírá nohu a paty. Bohužel vložky jsem koupil samostatně – prý jsou skvělé pro velkou zátěž. A těsně před cestou je dal do bot.

Kupodivu jde ten plast odtrhnout! Bez rozpaků odtrhávám z vložek všechny plasty a gelová odpružení. Všechno končí v koši.

A kupodivu! Do kilometru je po bolestech, vrací se mi radost do tváře, dávám jablko a vodu na oslavu a zahraju si na koncovku. Skvělé! Nohy zachráněny.

Nečekané folklorní setkání

Když se bohužel zase po asfaltu dostanu do Chlumu, ženou se na mě mraky. Potřebuju ale ještě pitnou vodu. Nikde nikdo. Nakonec až u posledního domku dvě starší paní – vodu mi dají ochotně a se slovy, že zmoknu. Z mapy vím, že za sto metrů je přístřešek.

Jen zahnu za zatáčku, vidím ale o dost větší přístřešek u jakési chatičky. Tam se tam schovám. Podle nápisů je to tady určené pro místní – asi tady často oslavují. Po chvíli přijíždí červené auto a vystupuje z ní starší pár. Tak čekám, že mi něco řeknou.

Oni ale v klidu odemykají chatičku, tak se ptám: „Co tady máte hezkého?“ „Točený Gambrinus,“ zní pohotová odpověď. „A můžu se přidat?“ Pán mi přikývne.

Uvnitř se snažím navázat rozhovor, ale moc se nedaří – nepatří k sobě – on je tady v té klubovně hospodský, ona štamgast, který nemůže moc chodit. Tak si ji hospodský Petr vozí do hospody. Dneska mají prý výjimečně otevřenu v týdne, neb má svátek Anna. Jinak jen v pátky a soboty.

Postupně se dozvídám, že tady probíhají všechny oslavy malé dědinky, pálení čarodějnic, dokonce i první máj, nebo upálení mistra Jana Husa. Prostě to tu žije dost často. Všechno to vymýšlí hospodský Petr. Rád bych zůstal, až se sejde víc lidí, ale je půl osmé a chci ještě dojít k Manětínu a spát nad ním v lese.

Poklidný večer

Po hodince se mi podaří najít zarostlý výhled nad Manětínem, kde pod cedulí Zákaz táboření stavím stan. Bez výčitek, neb nerozdělávám žádný oheň. To by v této přesušené krajině bylo dost pošetilé.

Hospodský mi navíc řekl, že tudy procházela demarkační linie na konci druhé světové války. Takže vše, na co se dívám, ještě osvobodili Američané. Užívám si slaniny, lavičky a klidného večera.

Čeká mě dlouhý a velmi klidný spánek bez bolestí.