Sedíme v ateliéru, na stolku talíř s chlebem a sýrem, vaří se kafe… Na stěnách a po zemi obrazy, spousta obrazů. Nejvíc se mi líbí ty plné květů – takové tématické k tomu, že dalších 12 dní půjdeme přes louky, pole a lesy. Kávu vaří Jana. Ještě včera jsem ji vůbec neznal. Jen z telefonu. A teď tady sedíme, pijeme kafe a tykáme si, jako staří dobří známí.

Ještě v létě jsem si myslel, že tohle nedám. Že zavolám Markovi, že to odkládáme o rok. Zdálo se mi nesplnitelné, abych tuhle cestu zorganizoval. Jít po co nejvíce lidech s příjmením Šalanda, kteří žijí v jižních Čechách a na jižní Moravě – když jsem měl kontakt jen na dva z nich.

Kde začít? Kde vlastně – odkud jít? Zkusil jsem Facebook – prakticky s nulovou odezvou. Chápu. Zkusil jsem internet, databáze z veřejných zdrojů. Zafungovaly dva emaily, ale pak už žádný. Musel jsem přes telefony, ale kde je vzít?! Vytvořil jsem si hru – zkusit přesvědčit každý kontakt, aby mi dal nejméně jeden další kontakt. A to začalo fungovat. I když hodně pomalu a i když to znamenalo, že jsme do poslední chvíle nevěděli, kudy přesně půjdeme.

Mezitím táta vytvořil rodokmen naší větve Šalandů. Ten pomohl najít místa, odkud pocházíme – a na cestě pomáhá zařadit si každého, koho potkáme.

Večerní vlak

Včera odpoledne jsem nasedl do vlaku směr Plzeň a vyrazil za Markem do Jindřichova Hradce. Už v Třebíči jsem byl v kupé sám a nostalgicky vzpomínal na jarní cestu po hranici Moravy. Vlak jel od Jihlavy těsně kolem ní. Za pár dní se kolem ní budeme taky pohybovat – ale už po pěšinách, ne napříč tím vším, co tam je a není.

V Hradci si mě Mára vyzvednul, hodil jsem k němu věci a seznámil se s jeho mámou: “Já jsem tvoje teta, takže si budeme tykat, Marku, jo?” A pochopil jsem, že jsem doteď žil nějak – a že odteď to už bude jinak. Doteď se svět mé rodiny odehrával na úrovni mých rodičů a jejich sourozenců. Odteď je to na úrovni dědů a pradědů.

Míříme do Grand hotelu. Mají vlastní pivo a hlavně – u stolu sedí dva pánové – taky Šalandové. Po chvíli však strejdové – synové bratra mého dědy. Zavírají v půl deváté. Cože?! No, dobře. Se strejdy se loučíme jako staří známí a už máme naplánováno, kdy se zase uvidíme.

Marek Šalanda jde spát domů k Markovi Šalandovi.

Za mlhou hustou tak …

Ráno vyrážíme přes centrum Hradce. Když chci fotit morový sloup s Markem, tak zjistím, že foťák hlásí vybitou baterii. Jak to? Vždyť se tvářila nabitě a foťák doma ještě jel. No nic. Nechat ho v Hradci? Ale ne, to nějak vymyslím. Nakonec se mi povede zorganizovat poslání nabíječky k Šalandům do Pelhřimova, kde bychom měli být v pátek večer.

Je mlha a tak nějak pošmourno. Nevadí. Abychom nešli po asfaltu, jdeme přes pole – přímo do Dolní Pěny. Za polem nás zdraví nějaký pán. Jak milé! Za chvíli nám dochází, proč nás zdraví – přišli jsme mu do dvora. Naštěstí se všichni zasmějeme a on nás vyvede na silnici. Abychom za chvíli odbočili ke krásnému stavení, ze kterého vychází první kontakt jen z emailu a telefonu.

Jana Frýblová, která maluje spoustu let – už od roku 1990. Začínala s malými obrázky do obchodů s dekoracemi. Pak se stále vylepšovala a dnes často vystavuje a maluje velmi příjemné obrazy. Hned bychom si po jednom přibalili, ale tohle fakt neunesem.

Po velmi srdečném vyprávění u kafe o rodině, o jejích příbězích, o jejích zásadách, se loučíme a míříme dál. Domů.

Kde se narodili naši tátové

Do Kačleh musíme po asfaltce – jdeme přes Horní Pěnu. Podle Mirka ze včerejška by tam měla být pamětní deska se jménem Šalanda. Nenašli jsme ji. A tak stoupáme úzkou asfaltkou a dojdeme až do Kačleh.

Koukám smutně do míst, kde stávalo stavení, kde se narodil můj táta. Už tam není. Stal se z něj sklad chemikálií pro JZD a pak ho zbořili. Jana Frýblová se s ostatními snažila v restitucích vše získat pro Šalandy zpátky, ale už se jim to nepodařilo, byť chybělo velmi málo.

To Marek je na tom líp. Najde krásný opravený domeček, kde se narodil jeho táta. Prý na něj kdysi spadla střecha, ale naštěstí kus vedle a nic se mu nestalo. Dneska je všechno opravené a už tam Šalandovi nebydlí. Fotíme, točíme, prostě všecko.

Za vsí scházíme ke Kačležskému rybníku, kde můj táta údajně zkoušel létat na podomácku vyrobeném letadle a spadl s ním do rybníka. Koukám, že měl hodně velkou přistávací dráhu.

Zámecký oběd

Už mě nebaví ten asfalt v lese, a tak scházíme na louku, kterou míříme do Číměře. Naštěstí už ne přes dvůr někoho, povede se nám trefit cestu. Penzion Na Hostici v sobě ukrývá velmi příjemně zařízenou restauraci. V lehce zámeckém stylu.

Hned jak vejdeme, ptám se, jestli tam vaří pan Šalanda. Jinak bychom museli hledat jinde. Prý ano – tak nám ho zavolají. Naštěstí jsme přišli v době po obědech, kdy už má na nás čas. Stanislav Šalanda tam totiž vaří. A je to můj vlastník/bratříně – jako Marek. Tedy syn bratrance mého táty.

Srovnávám se s rodokmenem, kde je kdo a kdo je kdo. Skoro všichni jsou pořád v Číměři – už od jeho dědy Stanislava. Postupně zapojíme do rozhovoru i zbytek obsluhy a přítelkyni majitele. Královsky se najíme, zaplatíme a musíme jít dál.

Každé to loučení je těžké – nejraději bychom se zdrželi, ale tahle cesta je o mnoha Šalandech, ke kterým ještě míříme.

Když hrajeme podzimními barvami

Dneska už nás další setkání nečeká. Užíváme podzimu. A to až tak, že si nevšimneme, že nás trasa vede nějakou velkou oklikou. U malého rybníčka na lavičce zkoumáme, jak dál. Nakonec se mi sepne v hlavě mód chůze po hranici Moravy: No tak prostě půjdeme rovně, no!

A jdeme. Přes mokřiny, potoky, přes mladé smrčky. Marek si na chvíli zažívá, jaké to bylo. A pak už cesta – ta nás vede klidně až do okamžiku, kdy nám hrozí další asfalt.

Tak dobře, tak jdeme přes ohradníky přímo za nosem. Louka je vlhká, ale ne moc. Jde se dobře. Krávy jsou na jiné pastvině, takže nemusíme ani hledat větve, za které bychom se schovávali a imitovali les.

Za pastvinami vplujeme po cestě do lesa. A to už se setmí tak, že není moc vidět. Vedle krásně rezavých listnáčů je ten nejlepší plácek, na něm za chvíli stan a ve stanu – dva Šalandové.