Ráno pomalu vstávám a odcházím do Sázavy na návštěvu za historikem a kronikářem Milanem Štědrou. Už včera mi volal a ptal se, co si dám k snídani, že mě zve. Tak jsem poprosil o vajíčka se slaninou.

Vítá mě i se svojí manželkou a jdeme do jeho pracovny. Tam si povídáme o Sázavě. Kroje tu nikdy nebyly, jen skupina tzv. Baráčníků, což byl spolek, který vznikl v Kolíně a který pak měl po Čechách hodně spolků v různých obcích. Měli za úkol chránit kroje a krásu řeči. Nicméně v Sázavě si za svůj kroj zvolili ten, co byl v Prodané nevěstě.

Sázava, tak blízká Praze, byla vždy spíš tak napůl Prahou – tedy od okamžiku, kdy se sem postavila železnice. Takže se bavíme o Voskovcích, kteří zde bydleli a s jejichž potomky se pan Štědra zná. O tom, jak byl na vojně s Karlem Plíhalem. Jak měl svoje dvě kapely – jednu sekundičky, která zpívala Ježkovy písně…

Je to velmi milé povídání i se snídaní. Když se loučíme, čeká mě dneska ještě dlouhá cesta. Hned v Sázavě musím ještě obejít rozestavěný most a za městem mě na chvilku zastihne déšť.

Kolem dálnice

Přes kopce se dostanu celkem rychle do Českého Šternberka, kde si dám odpočinek v restauraci. Pak zase stoupání a najednou velmi pohodová cesta mířící k dálnici. Zavede mě až na asfaltku, po níž jdu dlouho kolem dálnice.

Zpívám si, aby mi to ubíhalo rychleji. V jednu chvíli se se mnou několikrát míjí děti na klech. Já předběhnu je, oni mě. Ptají se, kam jdu. Pro ně nepředstavitelná vzdálenost. Pro mě vlastně taky.

Než dojdu do Vlašimi, potkávám skauty, jak hrají v lese nějakou táborovou hru. Hned si vzpomenu na svoje dcerky, které jsou zrovna taky na táboře. Zasteskne se mi. Už je ta cesta nějaká dlouhá.

Za chvíli potkávám dvě starší ženy, které se rozpovídají. Jedna z nich má docela veselou příhodu:

Když jsem byla velmi mladá, tak nám kamarádka řekla, ať za ní přijedeme – já a ještě jedna kamarádka – na dřevorubeckou chatu do lesa. Že tam bude veselo. Měly jsme vystoupit z autobusu a pak jít po značce.

No, my vystoupily z autobusu, jak jsme měly. Ale po jaké značce? No a uviděli jsme na stromech takové ty bílé značky dřevorubců, a tak jsme se motali od jedné ke druhé a přišlo nám to děsně pitomý. Chata nikde. Až když se sešeřilo, tak na celý les slyšíme volat naše jména. To bylo radosti! Kde já tehdy věděla, že existují nějaké turistické značky…

Na Blaník!

Ve Vlašimi si dávám jídlo. Oběd tomu asi nemá smysl říkat – jídla mívám většinou až mezi čtvrtou a šestou odpoledne – jak to vyjde. Hospoda Vorlina je dost svérázná. Když si sednu na zahrádku, chlapi mi řeknou, ať si jdu raději objednat dovnitř. Objednávám pití a jídlo a servírka: „Počkejte, to pití si odnesete sám.“ Tak jo.

Beru si i jídelní lístek. Když si chci objednat jídlo, tak servírka: Já objednávám jen pití, jídlo si musíte objednat u vedoucí. Takže zase musím dovnitř. A že si dám vepřovou panenku a šťouchané brambory: „No, šťouchačky bych si k tomu nedával, to bude pěkně hnusný.“ Ty jo, koukám na servírku, ale nechám to tak. Byl to výborné.

No a když jdu platit, tak čekám asi deset minut přímo u baru, neb servírka mezitím někam pořád odbíhá. Veselá hospoda.

Za Vlašimí se už blížím k Blaníku. Volali mi z Louňovic pod Blaníkem, že na mě budou čekat na zámku kolem osmé večer.

Cestou na Blaník se ještě dojím ostružinami, pobavím další paní na turistice, a konečně vylezu na bájnou horu.

Tam se rozložím u kamenného stolu a chystám poradu s rytíři. Nakonec má porada jen jednoho účastníka, mě samého.

Večer u vody

No nic, legrace stačila, vyrážím z kopce dolů do Louňovic. Už na mě čeká na zámku Pavel Hradecký z ochotnického divadla se svojí přítelkyní a s textařkou divadla. Domlouvám se na zítřejším živém vstupu a bavíme se o všem možném. Zase jeden moc hezký večer. Díky!

Pak mě nasměrují k místnímu přírodnímu koupališti, kde si rozbalím stan. Včera vlhko, dneska vlhko. Škoda, že je zima, hned bych se okoupal.