Ráno vstávám do mírného deště. Vstávám už v šest, protože včera se se mnou domluvila kamarádka Markétka z Třebíče, že mě bude kousek doprovázet. A nenapadlo mě nic lepšího, než si s ní dát sraz někdy po obědě v Přibyslavicích. Na to, že má celé dopoledne pršet, odvážný kousek. Dneska mám před sebou 48 kilometrů.

 

Podél řeky se v mírném dešti dostávám do Jihlavy. Naštěstí mě už nečeká žádné prodírání morkými houštinami, ale cesta se zlepšuje až na krásnou cyklostezku podél řeky. Pro mě dnes krásnou – asfalt vítám, protože cokoli jiného znamená bahno, mokro, zarostlou cestu.

Nemám nic k jídlu, tak hledám, kde bych se najedl a trochu vysušil. Záchranou se mi stává místní supermarket. Výborná káva, sice z automatu, ale zrnková. Nikomu nevadím – i když nejdřív ochranka zbystří, ale brzy pochopí – hlavně, když sundám pláštěnku. Že ze mě kape dost vody, tady nikomu nevadí.

Nakoupím snídani a hledám, kde bych se najedl. A přímo naproti pokladnám zavřená sázková kancelář, ale se stolkem a židličkou. Optám se pokladní, ta mávne rukou, takže domluveno. Snídaně bude u sázkařského stolečku.

Když jsem se zahřál, najedl, osušil, skočil pro další kafe, hážu krosnu na záda a vyrážím.

 

Kde je ta Jihlava?

Vracím se na cyklostezku a jdu podél řeky. Najednou mi dojde, že už jsem asi za městem. Ty jo, tak takovou stručnou návštěvu Jihlavy jsme ještě nikdy neměl. Vlastně jsem z ní viděl jen ty supermarkety. Ale není čas nad tím dumat, stejně prší a nic bych si neužil.

Jdu už podél vody, doteď jsem dával přednost turistickým značkám, ale po včerejší zkušenosti jim už nevěřím. Držím se raději cyklostezky, která je navíc asfaltová. Nikoho nepotkávám, je to takové komorní putování. Hospůdky zavřené, jen prší. A tak si místy zpívám, nikdo mě stejně nemůže slyšet.

Po desáté to přišlo! Někdo to tam nahoře vypnul. Přestává pršet, shazuju pláštěnku a doufám, že oblečení na mně a vlasy alespoň trochu uschnou.

 

V Bransouze nezabili Francouze

U vesničky Dolní Smrčné protínám modrou turistickou značku a nostalgicky zavzpomínám na svoji první cestu, kterou to vlastně všechno začalo. Šel jsem tehdy pěšky z Prahy do Brna, 9 dní, 320 kilometrů. A právě na mostě u Dolní Smrčné jsem si neodpustil vtipný „prank“, jak by se dnes řeklo.

Do plastové lahve jsem tehdy dal tuším 2000Kč bankovku, vyfotil se a řekl, že jsem ji hodil do Jihlavy a kdo ji vyloví, toho prostě bude. Po návratu jsem pak ve svých rodných Cvrčovicích natočil video, na kterém jsem onu lahev vylovil z vody – přímo nad splavem.

No, už je to provařené, takže dneska žádný vtípek nebude. Pokračuji do vesničky Bransouze, o které mi kdosi kdysi tvrdil, že se někde zpívá, že tam prý zabili Francouze.

U koupaliště nacházím poklad – otevřené občerstvení. K jídlu sice mají jen nějaké ty drobnosti k pivu, ale co už. Dám se do řeči s místními, kteří mě ujistí, že tady žádného Francouze nikdy nezabili a že žádná taková písnička ani neexistuje. Tak zas jeden mýtus padl.

Na památku mi dávají malý odznáček „Koupaliště Bransouze“ – už dost historický a památečný. Když už chci odejít, strhne se takový liják, že se vracím. Všichni se usmívají: „My ti říkali, že dáme ještě jedno!“ Tak dávám kafe na zahřátí a jakmile to trochu poleví, vytahuji pláštěnku a jdu.

Z Číchova do Přibyslavic to vezmu rovnou po silnici – v tom dešti si netroufám na turistickou červenou – kdoví, v jakém bude stavu.

 

Jak jsme trochu bloudili

Do Přibyslavic mi kamarád Honzík přivezl svoji manželku Markétku, která mě doprovodí až do Třebíče. Vítáme se na zastávce pod střechou, pořád trochu prší, tak vyrážíme do deště.

Dlouho jsme se neviděli, a tak cesta ubíhá docela rychle – pořád si máme co říct. A hlavně je veselo. Uvařila mi dokonce i teplé kafe, tak se jím zahřívám pokaždé, když potkáme nějakou lavičku.

Za Červeným Mlýnem zná Markétka nějakou zkratku. Vyrážíme na ni, ale za chvíli se brodíme mokrou a podmáčenou loukou. A za ještě další chvíli zjišťujeme, že jsme nějak hodně zabloudili. Tak se kus vracíme, abychom objevili nenápadnou pěšinku mezi stromy. Hurá.

Ještě si na chvíli odpočineme pod památným dubem u Palečkova Mlýna, a pak už vcházím do Třebíče.

 

Poslední možné ubytování

V Třebíči potřebuji vzít na noc nějaký pokoj, kde bych si mohl vyprat začerněnou pláštěnkou, vyměnit oblečení a vysušit se. Markétka mi cestou dává několik tipů, ale ať volám, kam volám, všude mají obsazeno.

Až se mi nakonec podaří obměkčit paní z penzionu u nádraží – sice netopí, ale budu v suchu. Nakonec se ukazuje, že na pokoji je dost teplo – na někoho, kdo spal ve stanu, je to vlastně dost vyhřáté.

Shazuju všechny věci, dávám si sprchu, převlékám do suchého a… Chci vyrazit do města. Najednou mi ale dojde, že vlastně nemám jiné oblečení, než kroj. No, dobře. Tak vyrážím v kroji. Chci si dát někde teplé jídlo a chvíli si připadat jako na dovolené.

Zcela přejedený, ale v suchu, zalézám do postele, abych nabral trochu síly a dal zapomenout na včerejší divokou noc.