Ještě na cestě mě oslovili dva vydavatelé, abych o ní napsal knihu. Nechtěl jsem. Co tam mám napsat?! Jak jdu

Uprostřed lužního lesa jsem si uvědomil, že jsem nesnídal. A včera taky zapomněl jíst. Už zase - to mé nadšení,

"Ještě se zastavíme v Tvrdonicích u jednoho z mužáků. Alespoň na chvíli," říká František. Tak nějak tuším, že poprvé za

A tady to končí. Cesta dál nevede. Jenže přes noc padla tak velká rosa, že to vypadá, jakoby lilo několik

Prší. Po zkušenosti na severu nevytahuji deštník, nechávám to na klobouku - zvládne to. Je z králičiny, tak by měl.

Až teď mi dochází, jak velké je teplo. Stoupám do kopce, v ruce držím usychající kalhoty - a jdu jen

Pohodlná cesta kolem potoka se mění v mladé listnaté stromky. Pak v polom, přes který se doslova prodírám. Pak mockrát

Už potřetí se dneska ztrácím. Těch cest je tady hodně a už jsem si zvykl, že se nemusím tak často

"To jsem nevěděl, že ta setkání bereš takto do hloubky," otočí se ke mně Tomáš Hamrlík, ředitel muzea v Bojkovicích: