Deníky z cest

Ráno se probouzím, dostávám ještě čaj a malou snídani. Pak mě Stávkovi ještě se psem doprovázejí k přístavišti. Dál už musím zase sám. Jdu zvesela, mám před sebou posledních 28 kilometrů.

Ráno vstávám s lehkými obavami, kolik bahna mě asi čeká. Cesta po modré ale vede kus po asfaltce a pak je pevnější – voda se stihla přes noc vsáknout. Takže se

Ráno se mi ani nechce vstávat a oblékat se. Tělo vycítilo příležitost a protestuje. Vždyť už jsme doma, kam bychom zase šli? No ale ještě jsme nedošli do Kyjova –

Ráno se probouzím do jemného mrholení. Scházím z lesa a podél silnice se dostávám do Rosic. Už z dálky vidím zámek, na kterém se mám setkat s místní chasou. Na setkání se moc

Ráno pro změnu zase prší. Balím si věci a vyrážím z kopce dolů k řece, abych se dostal do historické budovy Centra tradiční lidové kultury, které spadá pod Muzeum Vysočiny Třebíč. Tady

Ráno vstávám do mírného deště. Vstávám už v šest, protože včera se se mnou domluvila kamarádka Markétka z Třebíče, že mě bude kousek doprovázet. A nenapadlo mě nic lepšího, než si

V noci moc nespím. Pořád čekám, jak velký bude déšť a vítr, jestli přijde bouřka. Když jsem se díval na meteoradar na mobilu, viděl jsem bouřkové peklo nad Slovinskem. Tak

Ráno za mnou přijdou všichni tři ke koupališti. Pavel si na sebe obléká kostým svatého Václava a společně zahrajeme scénku na živo do rozhlasu a pak ještě na video. Je

Ráno pomalu vstávám a odcházím do Sázavy na návštěvu za historikem a kronikářem Milanem Štědrou. Už včera mi volal a ptal se, co si dám k snídani, že mě zve.